Sříbrná neděle je ve znamení protikladů. Akce střídá klid, ticho burácení tónů, pohyb ustrnutí, černá bílou, horko chlad a smutek smích. Pozná se v tom každý, nenajde nikdo. Jsem v mezičase.
V mezidobí mezi začátkem a koncem, růstem a sklizní, dnem a nocí, hroznem a tekutým vínem. Jediná jistota, kterou mám, je že auta stojí, vlaky jedou. Pokud tedy nenastane absolutní anarchie v dopravě *
Nepátrám po křížovkářském pojmenování botiček s ostřím, přemýšlím jen o zimní výbavě pro psa. „Nejbližší přátelé člověka“ mají dnes skoro všechno – kadeřnické salony, vlastní pekařství, oči-i-rozum-odrazující oblečky a dečky, diskrétní zastřihovače drápků i soukromé psychology.
Brusle pro Julku však nikdo zatím nevymyslel * Možná budou časem třeba…
Začalo to ukrutně, skončilo to dokonale. České dráhy můžou bambilionkrát opakovat krásný slogan „auta stojí, vlaky jedou“, jen… Nesmí mrznout! Pak stávkují i prostředky na kolejích. Stalo se.
Dorazit do místa konání hromadného vánočního pečení se mi však díky ochotě a dobré vůli majitele vozidla, čtyřnohého spáče, řidiče metra a následně i tramvaje, podařilo včas.
Po šesti hodinách matlání, šoulání, koulení, válení, podsypávání, vypichování, shánění, pobíhání po Žižkově od večerky k večerce, slepování, ochutnávání, pití neodolatelného svařáku, povídání, mávání na zvědavé kolemjdoucí a nasávání vánoční atmosféry, odbíhám na vlak s krabicí plnou sladkého potěšení. Tohle cukroví bude díky časovému limitu do odjezdu soupravy ze sedmého „J“ nástupiště ještě dlouho přetřesené a skrze parádně prožitý čas v milé společnosti ještě dlouho alespoň slovně přetřásané. V konečném výsledku tedy zasloužené. Snad bude chutnat.
Není nad to mít při lopotě pomocníka. Pes, nejlepší přítel člověka. Ve středních Čechách se ten náš učí pokládat dlažbu, při občasných výjezdech pobíhá po polích a loukách s geodetickými nástroji a na jihu se mnou se zdokonaluje v přípravě dřeva do kamen.
Pokud připočítám ke zdatnému pomocníkovi ještě vyvedené počasí, kamna plápolající na první pokus a absenci rušivých prvků v okolí (myši jsou mimo jakoukoli kategorii), docházím, přes bolavý hřbet a ruce, k veskrze kladné bilanci. Vydařilo se.
Začátek očekávání svátků vánočních se blíží. Už za několik málo dnů budeme upalovat první svíčku na jehličnatém věnci. Někdo se na Ježíška těší, jiný už si přeje aby byl leden. Vím, do které skupiny se zařadit, ale nechám si to pro sebe * Každopádně, náš štědrý den bude tam, kde má být. Tedy, pokud pan cestmistr provál(č)í silnici *
Vánoce jsou svátky klidu, spokojenosti, pohody a radosti. Kéž a nechť to tak každý má.
P.S.: Díky fotografovi za výše publikované snímky, nejsou moje a tím spíš jsou skvostné!
Nejsem. Ukrutně zneužívám blízkost civilizace. Vychutnávám hrneček teplé kávy v místní pekárně, využívám bankomatí službu, vítám človečí řemeslně dovednou společnost a toužím po lidském alespoň mobilním hlasu. Nejsem samotář, nicméně myslím, že si dovedu osamění vychutnat. Dobrého pomálu.
Přišla zima. V sousedství se začaly pochystávky na tuhé mrazy, dřeva na topení není nikdy dostatek. Na naší zahradě naopak začaly kvést fialky. I když vlastně, kvítek a radostí z nich, také není nikdy přehršel. Díky za ty fialové krásky.
Venku sněží.
Vločky padají společně se slzami z mraků v pravidelných intervalech. Z tepla od kamen se na to kouká celkem příjemně, být venku, už si tak nemedím. K pocitu maximální spokojenosti mi chybí už jen vůně domácích buchet v klidu pečených v troubě. Možná příště…
Nemůžu mít všechno. Cokoli, co může ke spokojenosti scházet, je nahrazeno. Myšky, máme dlažbu!
Tož tak…
Prší, prší a prší. To jsou tedy prázdniny. Propršené.
Psa by lidumil ven nevyhnal. Ostatně, on by se očividně ani nedal.
Výhody nicméně nacházím.
„Příští týden tu bude jaro,“ uvítal mě ve vesnici řečný soused. Překvapil mě. Rozhlédla jsem se kolem a představu rozkvetlých sneženek, rašicích pupenů zlatice a cvrlikajících ťuhýků na návarském plácku jsem zase rychle uklidila do přihrádky NEMOŽNÉ. Zatímco střední a vlastně i jižní Čechy jsou skoro sněhuprosté, tenhle konec světa by třebas běžkařské závody mohl zásobovat bílým zlatem i v dubnu.
A najdou se i tací, kteří si to vyloženě užívají. Můry. Jaro na ně.
V autě se usídlila lopata, výbava běžkařova, kbelík se štěrkem (ó, jak bude později veleben), menší lopatka, náhradní rukavice, termoska s čajem, kilo jablek, lahev kofoly, foťák a naposled posádka. Ne, nechystáme se na severní točnu, vyrážíme do Návar.
Není moc řidičů, kteří brázdí cesty v neděli ráno. Novou Bystřici opouštíme mžourající, ještě rozespalou. Na konci městečka se odvažuju obtěžovat místního občana dotazem: „Kam myslíte, že bude cesta průjezdná?“ Odpovědí mě moc nepotěšil, ale navrch přidal přání dobrého dojezdu a úsměv. Obojí se cení.
Auto zůstalo zaparkované asi 3 kilometry od vesnice. Dál už skutečně jet nejde, cesty jsou protažené jen tak, aby lesníci mohli zásobovat krmelce a v teplejších dnech těžit dřevo. Návary ani jednu z kategorií nesplňují. Nevadí. Výšlap byl očekáván. Původně plánované bežky zůstávají v teple pod kapotou, zvládneme to pěšmo. Kdo by chtěl sbírat houby přímo ze silnice, měl by smůlu – cesta je vidět méně než potenciální úlovky do košíku. Jel tu jen skůtr, později v převleku zřejmě za běžkaře. Statečně klopýtáme, propadáme, boříme se, odvážnější tvorové kloužou po břiše, válí sudy a lumpačí, jak to jde. Je tu krásně.
Chalupa stojí. Bravurně přeskočíme plot, vrátka skutečně otvírat nehodlám. Zevrubná prohlídka zvenčí potvrzuje, že „během naší nepřítomnosti se nic závažného nestalo“. Svou minutu slávy zažívá teplý čaj a jablečná svačinka, i Julka ji vítá.
Jdeme zpět k dopravnímu prostředku. Cestou zdravíme srnky a zajíce, nespočet vran, sojek a kosů, podle stop a rozryté hlíny možná i divoká prasata. Člověk žádný.
Vozidlo už je trošku zasněžené. Klíč v zapalování statečně startuje, větráky funí, posádka v kufru už si lebedí v teple, řidič statečně couvá ze závěje na cestu směřující decentně do kopce a zjišťuje, že tohle vážně nejde vyjet. Klouže to.
Kola se protáčejí, auto se nepohne ani o kousek kupředu, spíš prokluzuje zpátky z kopce. Lopatkou házím kamínky přímo pod kola. Zabírá to. Bohužel jen na pár metrů, pak opět pneumatiky leští ledovou vrstvu pod sněhem. Kbelík je prázdný. Recykluju vyházený štěrk, vybírám použitý lopatkou zpět do nádoby a doufám…
Skládám tichou ódu štěrku,
když je takhle „krásně“ venku…
Uf.
Písmenka do slov skládám na klávesnici už v teple ústředního topení. Vnímavý čtenář pochopí, že výlet skončil tam, kde započal – doma. Bylo to krásné, kouzelné, strhující a nezapomenutelné. Prostě – návarské *