Není nad to mít při lopotě pomocníka. Pes, nejlepší přítel člověka. Ve středních Čechách se ten náš učí pokládat dlažbu, při občasných výjezdech pobíhá po polích a loukách s geodetickými nástroji a na jihu se mnou se zdokonaluje v přípravě dřeva do kamen.
Pokud připočítám ke zdatnému pomocníkovi ještě vyvedené počasí, kamna plápolající na první pokus a absenci rušivých prvků v okolí (myši jsou mimo jakoukoli kategorii), docházím, přes bolavý hřbet a ruce, k veskrze kladné bilanci. Vydařilo se.
Snažím se pro přesun z místa na místo vyhledávat okamžiky, kdy je na silnicích co nejméně osob, které bych při kroucení volantem mohla ohrozit, a které by současně mohly být nebezpečné pro mě. Tentokrát jsem jela ráno, hnedle za světla, první adventní neděli.
Při průjezdu centrem Nové Bystřice a poslechu svátečně laděného rádia mě napadlo sledovat cestou prvotní projevy očekávání svátků vánočních. Vyklubalo se předsevzetí, že zaznamenám každý ozdobený jehličnan na náměstí či návsi tranzitní obce. Nebylo jich mnoho, částečně díky tomu, že obchvaty jsou na trase Návary – domov dost v módě.
Pozorný čtenář jistě odpustí drobnou zajížďku do rodiště Josefa Lady, věděla jsem, že se tam koná Vánoční jarmark a dostanu tam koupit potřebnou větvičku jmelí. Tamější betlém s živou zvěří byl třešničkou na dnešním adventním věnci.
Začátek očekávání svátků vánočních se blíží. Už za několik málo dnů budeme upalovat první svíčku na jehličnatém věnci. Někdo se na Ježíška těší, jiný už si přeje aby byl leden. Vím, do které skupiny se zařadit, ale nechám si to pro sebe * Každopádně, náš štědrý den bude tam, kde má být. Tedy, pokud pan cestmistr provál(č)í silnici *
Vánoce jsou svátky klidu, spokojenosti, pohody a radosti. Kéž a nechť to tak každý má.
P.S.: Díky fotografovi za výše publikované snímky, nejsou moje a tím spíš jsou skvostné!
Nejsem. Ukrutně zneužívám blízkost civilizace. Vychutnávám hrneček teplé kávy v místní pekárně, využívám bankomatí službu, vítám človečí řemeslně dovednou společnost a toužím po lidském alespoň mobilním hlasu. Nejsem samotář, nicméně myslím, že si dovedu osamění vychutnat. Dobrého pomálu.
Přišla zima. V sousedství se začaly pochystávky na tuhé mrazy, dřeva na topení není nikdy dostatek. Na naší zahradě naopak začaly kvést fialky. I když vlastně, kvítek a radostí z nich, také není nikdy přehršel. Díky za ty fialové krásky.
Venku sněží.
Vločky padají společně se slzami z mraků v pravidelných intervalech. Z tepla od kamen se na to kouká celkem příjemně, být venku, už si tak nemedím. K pocitu maximální spokojenosti mi chybí už jen vůně domácích buchet v klidu pečených v troubě. Možná příště…
Nemůžu mít všechno. Cokoli, co může ke spokojenosti scházet, je nahrazeno. Myšky, máme dlažbu!
Se sedmou ranní, hrnkem mléka s kapkou kávy a výhledem na prázdné nedělní silnice sedám za volant, otáčím klíčkem a vydávám se na jihovýchod. V momentě, kdy míjím nápis Zvíkovské Podhradí, mě měřicí přístroj informuje, že venkovní teplota dosahuje nadějných 10 stupňů. Sluneční paprsky sladce prozrazují, že i druhý víkendový den bude jako korálek.
Jak kde…
Po hodince jízdy se ocitám v Návarech. Jako mávnutím kouzelného proutku, který ale není od pohádkově kladného dědečka čaroděje, se střihem ocitám skoro v mlžném oparu, kde rtuť v teploměru nedohlédne ani na pětku.
Svět se zbláznil a my s ním, jen tady je podzim opravdu podzimem. Brrr.
Mimochodem, ke komu by tak mohly patřit otisky nožek v čerstvé vrstvě stěrky?
Jsou místa, kde v současné době není možné skoro přebývat, natož něco kuchtit. Absenci domácího vaření proto doháníme v říčanském azylu. Potkali/y se v kuchyni:
Dopadlo to řízkově.
