V autě se usídlila lopata, výbava běžkařova, kbelík se štěrkem (ó, jak bude později veleben), menší lopatka, náhradní rukavice, termoska s čajem, kilo jablek, lahev kofoly, foťák a naposled posádka. Ne, nechystáme se na severní točnu, vyrážíme do Návar.
Není moc řidičů, kteří brázdí cesty v neděli ráno. Novou Bystřici opouštíme mžourající, ještě rozespalou. Na konci městečka se odvažuju obtěžovat místního občana dotazem: „Kam myslíte, že bude cesta průjezdná?“ Odpovědí mě moc nepotěšil, ale navrch přidal přání dobrého dojezdu a úsměv. Obojí se cení.
Auto zůstalo zaparkované asi 3 kilometry od vesnice. Dál už skutečně jet nejde, cesty jsou protažené jen tak, aby lesníci mohli zásobovat krmelce a v teplejších dnech těžit dřevo. Návary ani jednu z kategorií nesplňují. Nevadí. Výšlap byl očekáván. Původně plánované bežky zůstávají v teple pod kapotou, zvládneme to pěšmo. Kdo by chtěl sbírat houby přímo ze silnice, měl by smůlu – cesta je vidět méně než potenciální úlovky do košíku. Jel tu jen skůtr, později v převleku zřejmě za běžkaře. Statečně klopýtáme, propadáme, boříme se, odvážnější tvorové kloužou po břiše, válí sudy a lumpačí, jak to jde. Je tu krásně.
Chalupa stojí. Bravurně přeskočíme plot, vrátka skutečně otvírat nehodlám. Zevrubná prohlídka zvenčí potvrzuje, že „během naší nepřítomnosti se nic závažného nestalo“. Svou minutu slávy zažívá teplý čaj a jablečná svačinka, i Julka ji vítá.
Jdeme zpět k dopravnímu prostředku. Cestou zdravíme srnky a zajíce, nespočet vran, sojek a kosů, podle stop a rozryté hlíny možná i divoká prasata. Člověk žádný.
Vozidlo už je trošku zasněžené. Klíč v zapalování statečně startuje, větráky funí, posádka v kufru už si lebedí v teple, řidič statečně couvá ze závěje na cestu směřující decentně do kopce a zjišťuje, že tohle vážně nejde vyjet. Klouže to.
Kola se protáčejí, auto se nepohne ani o kousek kupředu, spíš prokluzuje zpátky z kopce. Lopatkou házím kamínky přímo pod kola. Zabírá to. Bohužel jen na pár metrů, pak opět pneumatiky leští ledovou vrstvu pod sněhem. Kbelík je prázdný. Recykluju vyházený štěrk, vybírám použitý lopatkou zpět do nádoby a doufám…
Skládám tichou ódu štěrku,
když je takhle „krásně“ venku…
Uf.
Písmenka do slov skládám na klávesnici už v teple ústředního topení. Vnímavý čtenář pochopí, že výlet skončil tam, kde započal – doma. Bylo to krásné, kouzelné, strhující a nezapomenutelné. Prostě – návarské *
