Užíváme si. Práce, krásného počasí, vychlazeného piva, sladěných tónů cirkulárky servírovaných ze sousedství k nedělní snídani o deváté, pohledů na nezvyklé tvary / patvary / potvory.
Tři muži ve člunu a pes sem nepatří. Tady kráčí trojice pracantů s kárkou, psi bárku nemají. Díky vám, pánové, zasloužíte si to!
Prší, krápe, leje, bouří, fouká, dští a poprchává. Příjemné víkendové dny, opravdu. Stan málem vyhlásil druhý stupeň povodňové aktivity, z ohniště se přes noc stalo jezírko s kvákající obyvatelkou. Samá voda ve společnosti spousty dřeva. Jedno velké dřevo, ve společnosti psa a kilometru * trámů. Výbavu jsem si pořídila skvostnou, instruktáž absolvovala, leč hlava děravá.
Děkuji zúčastněným za trpělivost, nepřítomným za dálkovou podporu a chvilkově nehrajícím kapitánům za důvěru. Těším se, že v zimě budu lovit dříví do kamen přímo z okna.
Nechci, díky.
Ve stanu či pod širákem je skvěle, už jsem si zvykla. Čím častěji tu píšu, že si medím, tím více je to pravda. Radost se v posledních dnech navíc asi množí dělením. Rostliny na záhonech se mají k světu, první slunečnice už pravidelně obrací svou hlavu za slunkem, opracované trámy voní a z práce se štětcem se doslova točí hlava. Labutě poctivě baští, psí blondýna vesele skáče, domluvené dovozy – závozy – vývozy se uskutečňují, zralý rybíz s angreštem mění skupenství na tekuté, předplacené noviny se ve schránce objevují a netopýři nezlobí. I na čistém modravém nebi se nepřející závistivý zapšklý mráček objeví, ale to už ke každodennímu běhu patří. Rozdýchám to.
Při současných cestách na jih už ani nepomyslím na to, že by mohlo být uklizeno. Doposud se mi to jen a pouze potvrzovalo, dnešek zdá se být zlomovým.
Po příjezdu jsem nevycházela z úžasu. Veškerá suť už bydlí za brankou, stěny jsou otlučené na příjemnou strukturu kamene, dřevo se upravuje a ukládá na své místo.
Začíná to vypadat uhlazeně, nadějně, nebojím se napsat, že i krásně. A voní to tu. Tedy, vlastně, pánové, až na cigaretky a jejich ohořelé zbytky, které se válí snad úplně všude. Bez nich to nejde. Zavírám nad tím obě oči a otvírám je až tehdy, kdy se můžu kochat. Nedopalky příště opět vysbírám a dílo bude zase o pár krabiček kuřiva dál. Leda by to šlo bez „smokingu“.
Není nad to mít při lopotě pomocníka. Pes, nejlepší přítel člověka. Ve středních Čechách se ten náš učí pokládat dlažbu, při občasných výjezdech pobíhá po polích a loukách s geodetickými nástroji a na jihu se mnou se zdokonaluje v přípravě dřeva do kamen.
Pokud připočítám ke zdatnému pomocníkovi ještě vyvedené počasí, kamna plápolající na první pokus a absenci rušivých prvků v okolí (myši jsou mimo jakoukoli kategorii), docházím, přes bolavý hřbet a ruce, k veskrze kladné bilanci. Vydařilo se.
Až se zima zeptá: „Co jsi prováděl, člověče, v létě a na podzim?“, je dobré mít připravenou pro ni rychlou odpověď. A nejen pohotově reagovat slovem, ale obratem doplnit i důkaz. Tady je.
Někdo má zkrátka v kuchyňské lince napečeno 12 druhů cukroví, nebo zásoby mouky. Teplachtivý chalupář zaplní i poslední kout potravou pro plameny.