S hudbou v hlavě, Sluncem v duši, nohou na plynu, slzou v koutku a Julkou na místě spolujezdce jsem se ráno po dni plném hledání, sněhových vloček, spěchu, odpoledních vydatných monzunů, smíření, smutku, souznění a vyhlížení tramvaje vydala na jih.

Bez řetězů, bos, nenatloukl si nos. Dojely jsme hladce, jen s jedním porušením silničních pravidel, až na místo určení. Ve vesnici bylo živo. Komín, poté co se mi podařilo rozdělat oheň, nebyl rozhodně kouřící samotář. Topit, topit a topit. Z původních -2 stupňů je za chvíli (čas je relativní) usnutí-přátelských 13. Tím spíš, že odchod do říše spánku podpořilo ještě laskavé: „… my dear Lucie – may Gods blessing be all over you.“ V tu chvíli putovalo na sever miliony díků.

Potkala jsem v posledních dnech moře zármutku, ale v závěrečném součtu ho vyvážila spousta vcítění. Neuvěřitelné – unbelievable. Slovo, které se stává nejfrekventovanější skupinou souhlásek a  samohlásek mého současného slovníku.

Po příjezdu se ještě zdály reálné sny o výletu na běžkách. S rozedněním z nich sešlo. Což, pohorky, návleky a teplé ponožky, vydařenou vycházku také zajistí. Přidá-li se ještě Slunko, lákající cíl cesty a termoska v batohu, jedná se o luxusní společnost.

Zdravá únava znamenala navíc vydatný spánek. Kondenzované koncentrované uvolňující spaní.

Domů se nechtělo. Ani autu (pěkně to po mrazíku v noci klouzalo), ani Julce (takovou volnost v pobíhání nikde nemá), ani mně (všechno mi Tě tu připomíná).