Dostalo se mi pocty a stala jsem se majitelkou dílu těsta na Vatikánský chléb štěstí. Upřímně, to byl spíš danajský dar, který se navíc v průběhu týdenního opečovávání rozšířil na dvojnásobek, aby se následně v pátek, po úprku půlky těsta z nádoby zase redukoval na podstatno. Takže, do míst, která jsou vybavena elektrickým proudem jen tam, kde se nedá vařit; do „rozbombardované“ kuchyně, kde prach, špína a pavouci vládnou; do polního detašovaného pracoviště – právě tam jsem si přivezla tenhle kynoucí zázrak. Remoska, nutné suroviny, návod k obsluze a výkonná myčka už čekají v pozoru.
Pomáhal nakonec ještě alobal, družstvo mravenečků, sluníčko a zpívající ťuhýk, který oblažoval kuchtíkovo srdce libou melodií. Domícháno, forma vymaštěna & vysypána, pečicí stroj remoskuje, těsto hnědne, mění skupenství a začíná vonět.
Výsledný produkt odcestoval druhý den do jihočeské metropole na stvrzení přátelských vazeb. Možná chutnal, možná ne. Jako nejdůležitější však vnímám fakt, že k použití hasicího přístroje tentokrát nedošlo.
