Polní kuchyně

Dostalo se mi pocty a stala jsem se majitelkou dílu těsta na Vatikánský chléb štěstí. Upřímně, to byl spíš danajský dar, který se navíc v průběhu týdenního opečovávání rozšířil na dvojnásobek, aby se následně v pátek, po úprku půlky těsta z nádoby zase redukoval na podstatno. Takže, do míst, která jsou vybavena elektrickým proudem jen tam, kde se nedá vařit; do „rozbombardované“ kuchyně, kde prach, špína  a pavouci vládnou; do polního detašovaného pracoviště – právě tam jsem si přivezla tenhle kynoucí zázrak. Remoska, nutné suroviny, návod k obsluze a výkonná myčka už čekají v pozoru.

Pomáhal nakonec ještě alobal, družstvo mravenečků, sluníčko a zpívající ťuhýk, který oblažoval kuchtíkovo srdce libou melodií. Domícháno, forma vymaštěna & vysypána, pečicí stroj remoskuje, těsto hnědne, mění skupenství a začíná vonět.

Výsledný produkt odcestoval druhý den do jihočeské metropole na stvrzení přátelských vazeb. Možná chutnal, možná ne. Jako nejdůležitější však vnímám fakt, že k použití hasicího přístroje tentokrát nedošlo.

Můj dům, můj hrad

Na úvod se patří poupravit informaci v nadpisu. Není to dům můj. Nicméně tohle stavení navštěvuji poměrně často a ráda. V případě, kdy z blíže nespecifikovatelných důvodů (foto napoví), není možné bydlet mezi čtyřmi stěnami a pod střechou, utíkáme se do záložní mobilní varianty. Čas nezbytně existenční trávíme na čtyřech kolech.

Má to své nesporné výhody. Detašované bydliště je velmi operativní, snadno přesouvatelné a kompaktní.  Jednoduše řečeno, není prostor pro „hlouposti“.

Na druhou stranu, možnost využít v nemovitosti alespoň koupelnu, sice bez funkčního osvětlení, ale zato s horkou vodou, byla luxusní.

Prosluněné nedělní ráno vrací naději – bude líp :) Tady určitě!

Táhni!

Přesně v duchu názvu příspěvku, prožili jsme pár dní na tahu. V pátek v aktivním pohybovém pojetí, v sobotu na pasivní komínové notě a následně ve vinném jihomoravském objetí. Shrnuto a podtrženo:

  • toulali jsme se divočinou, kam nás čtyřnohý velitel dovedl, a dvounohý malíček dospal,
  • přemlouvali jsme kamna, aby předávala výsledek hoření komínu a nedýmala dovnitř všech místností,
  • strávili jsme příjemné degustační odpoledne / večer / noc / čas nad ránem ve sklípku na jižní Moravě.

Jen ta cesta domů by mohla být kratší…

Ztráty a nálezy

Pořád platí to samé. Nehledám, nepátrám, ale stále nacházím a potkávám. Stačí tu být, vidět a dotýkat se, vzpomínat, ptát se a přemýšlet.

Kdo obouval malinké brusle, kolikrát si v nich natloukl nos a dá si je ještě někdo někdy na nožku? Nosil kominíček tolik žádané štěstí? Potkáme se ještě někdy?

Ponožkové dilema

V kontrastu s dnešním chumláním z nebe o víkendu platilo, že země rozmrzla, vzduch se oteplil, nastává období špinavých nohou. U všech účastníků výletování. Moje chodidla, stejně jako tlapky čtyřnohé společnice budou mít následujícího půl roku barvu spíše tmavě zelenou až černou. Včely se mi naštěstí, stejně jako háďata, střepy a ostré kamínky z cesty stranní, louže a bláto Julce z jejích stezek bohužel ne.

Nabízí se tedy jediná otázka – je lépe být s ponožkami nebo bez nich?

Čarodějná trojice

Odešla očekávaně v sobotu 30. dubna v 18 hodin 27 minut. Akt posledního rozloučení proběhl bez emocí, racionálně, neradikálně a s vynecháním smutečního proslovu i hudby na pozadí. Zbylé účastnice obřadu jásaly, smály se, veselily a radostně zamávaly odcházející dámě. Buřty, rakvičky, věnečky ani jiné laskominy ke smutnění nebyly. Na poslední pouť oblékla nebožka slušivé modré bavlněné tričko a šátek z téhož materiálu. Měly jsme ji rády celý její život, tudíž zažila lásku cca 5 minut od stvoření po skon. Popel byl druhý den ráno rozprášen na kompost. Čest její památce, těšíme se na příští rok.

Mimochodem, byla to moje první vlastnoručně vytvořená čarodějnice v životě. Ironické komentáře velím spolknout. Děkuji.