Trošku to tu zanedbávám, pravda jest. Polepším se. Paradoxně je to tím, že se udává příliš věcí najednou. Některé jsou logické a standardní, jiné bývají lehce nekonformní a zbytek střelenosti největší.
Taky se budíte každé ráno s myšlenkou: „Co dneska komu provedeme?“
Provádíme :)
Pár dní nebylo zas až tak snadné se na kopec dostat. Sníh napadl, ledovka se zatvrzele odmítala pustit, vítr foukal a hladina teploměru se sveřepě bránila postupu do kladných hodnot. Živou duši bylo skorem nemožné potkat, mrtvé se naštěstí nekonaly.
Ač v divočině, žijeme si (díky) vlastně jako v bavlnce. Ten, kdo přišel o nohavici a o kolo se zvládne jen opírat, se má o dost hůř. Snad se dočká toho, po čem touží.
Hodně. Je toho vážně dost. Věcí potřebných, spotřebovaného paliva, pálivých komářích štípanců, štiplavých (ne)místní(ý)ch poznámek, znamenitých zážitků, zažitých příběhů, přiběhlých zvířátek a zvířených mělčin.
Dospělé labutě brázdí hladinu rybníka spolu se svojí malou smečkou, houby začínají vystrkovat kloboučky z mechu, chleba se peče – přepeče, česnek začíná žloutnout, jahody červenat a brambory přerůstat mi přes hlavu. Všechno je tak, jak má být.
Lampa nesvítí. Vánoce se blíží. Vítejte na kopci!
Pro teplejší období jednoznačně hovoří první snímek. Rozkvetlé kočičky a kočičáci nejsou k vidění nejen na jihu, ale zřejmě všude (empiricky osobně ověřeno jen ve středních Čechách a na jižní i střední Moravě). Tající ledy na rybníce, rozpraskané kry, občasně vykukující sluníčko, možnost vyjít si bez čapky a rukavic také svědčí pro optimističtější zítřky.
Nicméně dva snímky na závěr jsou vyloženě zimní.
Zima se asi své vlády jen tak nevzdá… Já své naděje na dny teplejší také ne.
Nepátrám po křížovkářském pojmenování botiček s ostřím, přemýšlím jen o zimní výbavě pro psa. „Nejbližší přátelé člověka“ mají dnes skoro všechno – kadeřnické salony, vlastní pekařství, oči-i-rozum-odrazující oblečky a dečky, diskrétní zastřihovače drápků i soukromé psychology.
Brusle pro Julku však nikdo zatím nevymyslel * Možná budou časem třeba…
Natahuju si přes hlavu další vlněnou vrstvu oblečení, proklínám se za zapomenutou termosku s horkým čajem, patou rozťukávám ledovou krustu na kaluži, poslouchám křupající ojinovatkovaná stébla trávy, kochám se pohledem na mrazem vytvořené vodní obrazce, do nebes chválím vynálezce teplých ponožek a znovu (jako každý rok) sleduju s úžasem čtyřnohého otužilce. S modelkovskou grácií vleze do rybníka, pár kroků po přehlídkovém mole tam, stejně tak zpět, oklepat a stále stejný profesně dokonalý kukuč „vždyť se vlastně vůbec nic neděje“. Děje! Já mrznu…
Asi se to nikdy nenaučím. Tohle vážně nikdy nevyfotím. Beze slov – skvost, jen se kochat * s poklonou * díky
Cygnus cygnus pro hnidopichy, labuť kráska pro estéty, obyvatel takřka každého jihočeského rybníka pro mě. Tedy, co z toho krom jiného vyplývá? Necítím se ni hnidopichem, ni estétem.
Už od Olbramovic, kdy na levoboku míjím Čapí hnízdo s jeho rybníkem, na ně myslím & je vidím. Na jaře se vyskytují výhradně v páru, přes léto jich přibude, na podzim mizí.
Labuť na délku měří průměrně 150 cm, váží 4,5 – 8,2 kg a v rozpětí křídel má 200 cm. Má robustní tělo, velmi dlouhý a štíhlý krk a silný zašpičatělý zobák. Je celá bílá s černými končetinami, v zimě má opeření na hlavě a krku světle hnědé zbarvení. Žije obvykle v menších skupinách, tvoří trvalé páry, které spolu obvykle setrvávají po celý život.
Důvodů k obdivu těchto zvířat je podle mého mínění několik * Jen do fotografií se vloupal nějaký loupežník bez peří.
Plujeme si po rybníku, mamča s tátou nás krmí, sourozenecky se bavíme navzájem a užíváme si každou minutku. Je nám prostě fajn.
Oprava po uzávěrce: „ooo ne, krmíme se sami, a jak jsme čilí, za každou muškou a rybičkou se noříme…“
Každopádně, koupat se choďte s opatrností. Svoje území si hájíme!
Na Návarském rybníku vládne klid a pořádek. Stará se o něj husar vodní policie, vrchní sekční šéf četníků, pan Labuťák.
Hlídkuje ostražitě v rákosí, jakmile se ale objeví „narušitel“, dává najevo svou mužnost. Nemůžete se mu divit, ve skrytu vodního houští ma schovanou paní mámu a budoucí malá labuťátka.
Učíme se s ním žít a zvykáme si na sebe. Při prvním koupání hrozil útokem a roztaženými křídly, napodruhé už reagoval na konejšivá slova a poplavával relativně klidně kolem.
Už sbíráme chleba i pečivo a těšíme se na setkání s jeho potomky a celou rodinkou.