I když jsou podél cest, na polích, v lese i v závětří ještě schované sněhové pozůstatky, sluníčko už tahá ze země vše živé. Lístky česneku se prokousaly promrzlou půdou, v trávě občas vykoukne trs sněženek, špačci a sýkorky se předhánějí ve zpěvu a zahradník chalupář už má jistě nabroušený nůž do sekačky.
Letošní zima byla opět všelijaká, jen ne třeskutá. Jaro se tak potkalo s podzimem.
Ano, máme. Mám pocit, že kromě horských lokalit není nikde tolik sněhu jako v České Kanadě.
A když do toho dopravní prostředek křičí: „Závada na elektronice, vypínám pohon na všechna 4 kola!“ je pak opravdu nejlepší sednout si ke kamnům s hrnkem svařáku a štrykovat ponožky. Nebo si pořídit dojicí kozu, která se nesnese se zbytkem stáda a vyžaduje každodenní procházky a neustálou pozornost. Rozinko, vítej doma!
Hraje si s námi. Blíží se, utíká, odchází, nechává na sebe čekat, vrací se a napíná. Zimomřivým dělá svou nepřítomností radost, sněhomilcům kreslí vrásku na čelo.
Snad už tedy konečně přišla a chvilku s námi zůstane. Ocení to každý tvor, který čeká na zimní spočinutí, rostlina, která se chce zachumlat do závěje i dvounohý tvor, co si touží nazout brusle, lyže, či naskočit na saně.
Tak kéž se v následujících dnech jen třpytí sněhové vločky za psím spřežením, a to nejen Českou Kanadou :)
Pěvcům Pražské Pětky se podle písně usídlila v černých kanadách rosa, mně v pohorkách a psiskům pod tlapkama spíš křupe sníh. Zebe nás ale všechny stejně, tak jako tak.
Sluníčko už se neupejpá. Ráno před sedmou nemilosrdně tahá spáče z peřin, popohání sněženky, aby vystrčily hlavičky ze sněhových náspů a provokuje opeřence k nadptačím pěveckým výkonům.
Zdá se, že brzy dojde k detonaci. Exploze jara!
Byla to běžná cesta za pochůzkou – stavebniny, pošta, obchod. Leč, událo se, slunko přálo, foťák byl v autě připraven, dopadlo to tudíž lépe než příjemně.
Ledovka, sníh, mráz.
Motám se s autem na ledu, hřeji si zmodralé palce u kamen, navlékám třetí vrstvu ponožek přes druhou, děkuji za doplňování slunečnicových semínek do ptačího krmítka, vyhlížím popeláře, kteří se na kopec ani náhodou nevyhrabou, permanentně škrábu vrstvy ledu z auta.
Volíme hlavu státu. Taky Vás z toho mrazí?
Zamrzli jsme. Naprosto. Zatímco příroda ronila slzy nad blátivým štědrým večerem, rosničky se předháněly v rekordech ve šplhání po žebříčku a teploměry červenaly horkostí na lících, my jsme sháněli sůl, lopatu, písek a rozmrazovač. V autě se kromě této nutné výbavy osvědčila nejprve manuální sekera, následně i motorová pila.
Díky šikovným rukám, nesjetým pneumatikám a trpělivým spolucestujícím. A samozřejmě Ježíškovi za tu ledovou krásu.
Pár dní nebylo zas až tak snadné se na kopec dostat. Sníh napadl, ledovka se zatvrzele odmítala pustit, vítr foukal a hladina teploměru se sveřepě bránila postupu do kladných hodnot. Živou duši bylo skorem nemožné potkat, mrtvé se naštěstí nekonaly.
Ač v divočině, žijeme si (díky) vlastně jako v bavlnce. Ten, kdo přišel o nohavici a o kolo se zvládne jen opírat, se má o dost hůř. Snad se dočká toho, po čem touží.
Na ledu, sněhu to jen svištělo. Nožky chodců i běžců se rozjížděly do všech stran, nákladní i osobní vůz měl potíž vyšplhat se do svahu. Zima je tu.
Bylo na čase se zahřát. Svařákem, grogem, kávou i čajem. Došlo i na jídlo.
Placky s nivou
hladká mouka,
špetka cukru,
droždí,
sůl,
vlažné mléko,
sádlo,
niva,
cibule,
česnek,
dostatek fantazie :)
Kéž klouže – do krku!
S blížícím se koncem současného ročního období a klesající venkovní teplotou se něco rozhodlo zůstat a jiné odejít. V řadách vytrvalců rozhodně na kopci vítězí sníh, knoflíky, společenství filmů pro pamětníky, zamrzlá voda ve džberu, liška přející dobrou noc i dobré ráno, křížkový steh a sunoucí se závěje ze střechy. Opušťák si naopak vysloužil kašel, přemrzlá zelenina, jediná v zimě živá rostlina, další hromada protopeného dříví, bochník zkaženého chleba, naděje projet zafúkané a jedna ztracená rukavice.
Odchází do říše fantazie. A není bezejmenná. Je to ZIMA.