Dlouho už jsem sem nic nepsala. Důvodů bylo několik – tradičně čas, absence potřeby se vyjádřit, nedostatek publikovatelných fotografií, jiné aktivity vyžadující absolutní koncentraci. Teď nastala trošičku změna.
Zklamání, smutek, beznaděj, skoro až zděšení, překvapení, nepochopení. To všechno se ve mě míchá podobně jako v capartovi, kterému nešetrně prozradí, že Ježíšek vážně neexistuje. V našich krajích však schází něco jiného – slušnost. Základní elementární věc, které se hrubě nedostává.
Samozřejmě je mi jasné, že lidé si občas navzájem nesednou, nerozumí si, mají jiné názory & zvyky, a třeba i vyjadřování. Je smutné ale sledovat dospělého relativně inteligentního člověka, který se domnívá, že tak základní věc, kterou nás učili už v mateřské školce, tedy pozdrav, lze nahradit vulgarismy, humpoláctvím a vyhrožováním.
A teď opravdu, ale opravdu, nepíšu o pánovi, který si rád dává po obědě v Lánech hodinku šlofíčka, aby měl pěkný den. Ačkoli syndromem „ředitele planety“ je zřejmě lehce determinován taky.
Své okolí si někdy vybrat nemůžeme a skladbu osob, které nám projdou životem, těžko ovlivníme. Stejně jako to, komu vstoupíme do cesty my osobně. Když je navíc vyhlídka na stýkání a potýkání po delší čas, je zcela zbytečné si bytí znepříjemňovat. Zbytečné a vratné. Asi jako bumerang. Nejlepší obrana je totiž úsměv.
V Návarech se nám líbí, moc. Každý den se tam budeme probouzet s úsměvem na rtech, protože každý den je tam krásný. I s bučením krav, i s hrkáním bagrů, i s vůní hnoje, i se sněhovou závějí, i s vichřicí a námrazou, i s (bez) rally…