Chvála slušnosti

Dlouho už jsem sem nic nepsala. Důvodů bylo několik – tradičně čas, absence potřeby se vyjádřit, nedostatek publikovatelných fotografií, jiné aktivity vyžadující absolutní koncentraci. Teď nastala trošičku změna.

Zklamání, smutek, beznaděj, skoro až zděšení, překvapení, nepochopení. To všechno se ve mě míchá podobně jako v capartovi, kterému nešetrně prozradí, že Ježíšek vážně neexistuje. V našich krajích však schází něco jiného – slušnost. Základní elementární věc, které se hrubě nedostává.

Samozřejmě je mi jasné, že lidé si občas navzájem nesednou, nerozumí si, mají jiné názory & zvyky, a třeba i vyjadřování. Je smutné ale sledovat dospělého relativně inteligentního člověka, který se domnívá, že tak základní věc, kterou nás učili už v mateřské školce, tedy pozdrav, lze nahradit vulgarismy, humpoláctvím a vyhrožováním.

A teď opravdu, ale opravdu, nepíšu o pánovi, který si rád dává po obědě v Lánech hodinku šlofíčka, aby měl pěkný den. Ačkoli syndromem „ředitele planety“ je zřejmě lehce determinován taky.

Své okolí si někdy vybrat nemůžeme a skladbu osob, které nám projdou životem, těžko ovlivníme. Stejně jako to, komu vstoupíme do cesty my osobně. Když je navíc vyhlídka na stýkání a potýkání po delší čas, je zcela zbytečné si bytí znepříjemňovat. Zbytečné a vratné. Asi jako bumerang. Nejlepší obrana je totiž úsměv.

V Návarech se nám líbí, moc. Každý den se tam budeme probouzet s úsměvem na rtech, protože každý den je tam krásný. I s bučením krav, i s hrkáním bagrů, i s vůní hnoje, i se sněhovou závějí, i s vichřicí a námrazou, i s (bez) rally…

Nedělní ospalé ráno

Nedělní ráno bylo plné barev.

Mrazík pokryl nitky trávy bílou ledovou krajkou, podzim přimíchal šedivý mlžný opar, červánky vykouzlily na východě škálu od žluté po fialovou, na západě pak naopak temně purpurovou. Začnu snad studovat názvy barev…

0104

Pod kopcem

Nemusí se všechno páchat jen v Návarech. Občas se pěkné věci urodí i pod kopcem. Namátkou – dvojice jehňátek, kopa bláznivých nápadů, růžičková kapusta, výslužka pro kolegu bez střechy nad hlavou, toulavý kocour, masopustní veselice, pár holoubat, půl tuctu domácích vajec, vítaná obálka s laskavým psaním a občasná vánice na jinak poklidném nebi.

Mladý beránek s ovečkou se mají čile k světu, vyhlížejí budoucí spolu-osadníky, lepí se mámě-ovci na paty, jak jen to jde a snad zdárně prospívají.

Bláznivé nápady žízní neumřou, N.O.S. se brzy dožije nějaké akce.

Růžičková kapusta ustrnula momentálně pod sněhovou peřinou, ale dojde na ni, dojde!

Kolega bez střechy nad hlavou z Veclova snad pod sněhovou peřinou neustrne, snad!

Vánici vystřídá jasná obloha.

Krásné dny.

Mrzneme a bude hůř!

Ledovka, sníh, mráz.

Motám se s autem na ledu, hřeji si zmodralé palce u kamen, navlékám třetí vrstvu ponožek přes druhou, děkuji za doplňování slunečnicových semínek do ptačího krmítka, vyhlížím popeláře, kteří se na kopec ani náhodou nevyhrabou, permanentně škrábu vrstvy ledu z auta.

Volíme hlavu státu. Taky Vás z toho mrazí?

Zafúkané

Pár dní nebylo zas až tak snadné se na kopec dostat. Sníh napadl, ledovka se zatvrzele odmítala pustit, vítr foukal a hladina teploměru se sveřepě bránila postupu do kladných hodnot. Živou duši bylo skorem nemožné potkat, mrtvé se naštěstí nekonaly.

Ač v divočině, žijeme si (díky) vlastně jako v bavlnce. Ten, kdo přišel o nohavici a o kolo se zvládne jen opírat, se má o dost hůř. Snad se dočká toho, po čem touží.

V sudu

Diogenés strávil v sudu drahný čas. Někdo jiný se v něm ani nestačil ohřát. Proč taky? Lépe je zachladit, zamrazit, zvývarovat, sníst a vychutnat. 24 hodin před dnem boje proti chudobě jsme odolávali nadbytku. Nadúrodě všeho – dýní, lupení z javoru, mlh, přízemního mrazu.

Auto už se ráno škrábe za uchem (zejména na čelním skle), petrklíč nesymbolizuje příchod jara a listí se nejlépe sklízí sekačkou. Chystám běžky, brousím brusle. Koloběh roku se naplňuje, zima je za bukem.

Proč se musím pustit do každé blbosti?

Baví mě to.

Ruce mám hnědé od vražedného čtvrcení mladých ořechů, vidličky ohnuté po oddělování zelených nezralotin od mateřské větvičky, plata jedné sušičky plně obsazena jablky a druhé houbami. V kolech přes 600 kilometrů, v hlavě pár nápadů, ve schránce několik rozepsaných mailů, kontejner díky odpadkům z lesa plný. V lednici naložená kaprlata, ve sklenici na parapetu vodkovo-ořechový polotovar.

Víkend jak má být? Jo!

Nějak mi to roste přes hlavu

Hodně. Je toho vážně dost. Věcí potřebných, spotřebovaného paliva, pálivých komářích štípanců, štiplavých (ne)místní(ý)ch  poznámek, znamenitých zážitků, zažitých příběhů, přiběhlých zvířátek a zvířených mělčin.

Dospělé labutě brázdí hladinu rybníka spolu se svojí malou smečkou, houby začínají vystrkovat kloboučky z mechu, chleba se peče – přepeče, česnek začíná žloutnout, jahody červenat a brambory přerůstat mi přes hlavu. Všechno je tak, jak má být.

Lampa nesvítí. Vánoce se blíží. Vítejte na kopci!

Barevné sny

Kvalitu spánku a příběhů, které se během něj honí hlavou, ovlivňuje řada věcí. Vůně, kterou náš nos při dýchání přijímá, bytosti i rostliny sdílející spolu místnost, teplota vzduchu + tlak + rosný bod v místě snění, choroby a různá negativní naladění spáče, zážitky uplynulých hodin, spolykaná sousta i aktuální politická situace.

Dost z výše uvedených i nezmíněných faktorů může ovlivnit spáč  aktivně sám. Vzala jsem své sny do vlastních rukou.

Pařáty mám poznamenané barvou doposud. V hlavě milion nápadů, jak motat, splétat a uzlovat příště. Hlavně jsou v kebuli ale slíbené sladké sny. Dobrou noc, barevnou každému, kdo dobloudil s písmenky až sem.

Ve výškách

Pohled dolů z míst, která jsou od zemského povrchu vzdálená víc než je průměrná hloubka standardního plaveckého bazénu mi nedělá dobře.

V rozporu s předešlým tvrzením jsem ale vylezla na věž. A nesletěla dolů. Pohled byl úchvatný, výhled ještě lepší, zážitky exkluzivní, strach ďábelský a kalhoty roztržené (stále jsou). Stačí to?