Trošku to tu zanedbávám, pravda jest. Polepším se. Paradoxně je to tím, že se udává příliš věcí najednou. Některé jsou logické a standardní, jiné bývají lehce nekonformní a zbytek střelenosti největší.
Taky se budíte každé ráno s myšlenkou: „Co dneska komu provedeme?“
Provádíme :)
V charakteristikách znamení zvěrokruhu decentně tápu. Potácím se mezi snahou, touhou, vnímáním, pochybami a pokoušením se věřit.
O jedno-/dvou-/čtyř-/nožcích, které potkávám při toulkách v oblacích, na zemi i u vody však nemám důvod pochybovat. Jsou tu, všude kolem, dělají mi příjemnou společnost, občas zazlobí, někdy rozesmějou. Každopádně, hlavně že jsou.
Hlavně, že jsem.
Ne, ne, kdepak, nemám na mysli náboženské zvyklosti pocházející z Karibiku. Ani náhodou. K tomu mají dnešní fotky hodně daleko.
Vlastně za ně ani nemůžu. Zatímco jsem se vyhřívala v teple při návštěvě na jednotce intenzivní péče, štrapácoval někdo pěšky bosky směrem k rodné hroudě (psí boudě) přes doly a hory. A přes vodopády.
Domů došli v pořádku. Suchou nohou.
Není nad to mít při lopotě pomocníka. Pes, nejlepší přítel člověka. Ve středních Čechách se ten náš učí pokládat dlažbu, při občasných výjezdech pobíhá po polích a loukách s geodetickými nástroji a na jihu se mnou se zdokonaluje v přípravě dřeva do kamen.
Pokud připočítám ke zdatnému pomocníkovi ještě vyvedené počasí, kamna plápolající na první pokus a absenci rušivých prvků v okolí (myši jsou mimo jakoukoli kategorii), docházím, přes bolavý hřbet a ruce, k veskrze kladné bilanci. Vydařilo se.
Po celodenní hlavučistící manuální práci naplánoval vrchní logistik výlet s aparáty. Slunko a decentní vítr se taky tvářili příjemně, mohli jsme dostatečně orepelentěni a navlečeni vyrazit. Podotýkám předem, postřiku proti hmyzu jsme zřejmě použili menší než potřebné množství, zbaběle jsem proto následně prchala z království borůvek a západu slunce.
Úkol zněl jasně – fotit. Že s sebou vedeme modelku, co pózuje ráda, ochotně a s chutí, jsem věděla. Užívala si to.
My taky. Až jsme z toho vstoupili někam, kam nebylo záhodno. Volalo nás molo u lodi, opuštěné, čisté, lákající k posezení a chvilkovému odpočinku. Tohle překročení povolených hranic nás pak stálo jedno příjemné setkání, cca půl hodiny času, 30 deka poznání neznámých končin, Julku uvázání na řemínek a běh za západem slunce.
Stihli jsme ho, stejně jako košt prvních borůvek, test ostření a neostření a závěrečný úprk před náletem komárů a jiných loupežníků krve.
Závěr? Všechno to tu
Přišel prázdnin čas. Sice krátkých, ale o to příjemnějších. Hory, zatím bez lyžování, s deštěm, ale zato s kulturou, historií dávnou i čerstvější.
Jo Jo Jo Jo
Je možné, že všude slunko svítí a jen tady nebe pláče?
„Příští týden tu bude jaro,“ uvítal mě ve vesnici řečný soused. Překvapil mě. Rozhlédla jsem se kolem a představu rozkvetlých sneženek, rašicích pupenů zlatice a cvrlikajících ťuhýků na návarském plácku jsem zase rychle uklidila do přihrádky NEMOŽNÉ. Zatímco střední a vlastně i jižní Čechy jsou skoro sněhuprosté, tenhle konec světa by třebas běžkařské závody mohl zásobovat bílým zlatem i v dubnu.
A najdou se i tací, kteří si to vyloženě užívají. Můry. Jaro na ně.
Je sedm hodin od začátku dnešního dne. Nakládáme se do čtyřkolového přibližovadla a opět vyrážíme na jih. Ptáte se mě proč? Důvodů je několik.
Nebudu sčítat pro a proti. Rozhodující je závěrečná bilance. Kdo je vítěz?
„Jaký pán, takový pes“, říká se. Směle tvrdím, že to platí. Alespoň z pohledu mého půl-panování. Julka se očividně v mně libých podnicích cítí jako ryba ve vodě. Takže, hádej, hádej, čtenáři, kde byla okem fotografa zachycena?
Následuje i malá nápověda…
Nápovědy tedy dost. Název alespoň jednoho navštíveného místa = máme výherce kvízu. Takže?
Černá jako saze, bílá jako sníh. Která je co? Která je která? *
