V charakteristikách znamení zvěrokruhu decentně tápu. Potácím se mezi snahou, touhou, vnímáním, pochybami a pokoušením se věřit.
O jedno-/dvou-/čtyř-/nožcích, které potkávám při toulkách v oblacích, na zemi i u vody však nemám důvod pochybovat. Jsou tu, všude kolem, dělají mi příjemnou společnost, občas zazlobí, někdy rozesmějou. Každopádně, hlavně že jsou.
Hlavně, že jsem.
Hodně. Je toho vážně dost. Věcí potřebných, spotřebovaného paliva, pálivých komářích štípanců, štiplavých (ne)místní(ý)ch poznámek, znamenitých zážitků, zažitých příběhů, přiběhlých zvířátek a zvířených mělčin.
Dospělé labutě brázdí hladinu rybníka spolu se svojí malou smečkou, houby začínají vystrkovat kloboučky z mechu, chleba se peče – přepeče, česnek začíná žloutnout, jahody červenat a brambory přerůstat mi přes hlavu. Všechno je tak, jak má být.
Lampa nesvítí. Vánoce se blíží. Vítejte na kopci!
Nevyfotím a nepotkám všechno. Je ale moc fajn, když najdu spřízněné pozorné oči, prst na spoušti a oko v hledáčku. Děkuji.
Budeme jim přezdívat podle prťavých mužíčků s plandavou čepicí nebo rovnou preventivně
7 statečných?
Nemusí se v nejbližším okolí vyskytovat ani jediná lidská bytost, a přesto je možné být v nejlepší společnosti. Snesla se z nebe, cvrlikala a tvářila se naprosto zmateně. Podobně jako já.
