Monthly Archives: Červenec 2011

*osa*

Posted on by

Po přímce prožitků se zase posunujeme krůček po krůčku dál. Všechno se mění před očima, něco se hroutí, jiné vzniká. Vosy přišly zřejmě nejen o své letní obydlí, leckterá zřejmě i po požárním zásahu o duši.

Absence tepla (aneb kosa) zejména v nočních a ranních hodinách způsobila, že jsem začala přemýšlet o tom, kde je uložen kulich. Nedostatek pohodlí zase navodil otázku, kde se nachází tlustší a tedy pohodlnější karimatka většího rozsahu.

Stávkující pila, bosé nohy, pojistky v letu a všudepřítomné psí zvíře neznačí též žádnou luxusní kombinaci.

Uklidnění na závěr. Přežili jsme * A navíc, zažili jsme „pepu“ a Lukáše, co umí z brambory vyřezat šachovou figurku. Kluci šikovní!

Volá!

Posted on by
  • zrající rybíz,
  • spánek pod dvojí plátěnou střechou,
  • promoklá mikina,
  • plápolající oheň,
  • hladová rodinka labutí,
  • couvající měsíc,
  • dorůstající stádo lišek,
  • milá společnost,
  • vidina nákupu zeleniny a ovoce u jihomoravského stánku,
  • touha chodit a někam dojít,
  • nevyluštěné sudoku,
  • nenabroušený řetěz pily,
  • pohoda.

Směr jih zavelím brzo. Snad na všechno dojde. Snad dojedu.

ve-stinu-lipy

Rybízova změna skupenství

Posted on by

Urodilo se. Podle úsloví, že hloupý sedlák má největší brambory, sklízím tuny rybízu všech barev, angreštu a josty. Ani jsem se na ně nepodívala, macešsky je obcházela a povinné prořezání jsem pro jistotu vynechala. Odvděčili se. Rodí.

Kam s nimi? Do sklenic. Otrhat, oprat, vymačkat, svařit, promíchat s cukrem, nechat dostatečně dlouho bublat, otestovat želírování, naplnit do horkých sklenic, obrátit vzhůru nohama a nechat schladnout. Pak už jen loupat víčka a ochutnávat.

Snad bude k jídlu, na chleba či do jogurtu. Lup.

Přeneseme Ti postel do kuchyně, nechceš?

Posted on by

Nechci, díky.

Ve stanu či pod širákem je skvěle, už jsem si zvykla. Čím častěji tu píšu, že si medím, tím více je to pravda. Radost se v posledních dnech navíc asi množí dělením. Rostliny na záhonech se mají k světu, první slunečnice už pravidelně obrací svou hlavu za slunkem, opracované trámy voní a z práce se štětcem se doslova točí hlava. Labutě poctivě baští, psí blondýna vesele skáče, domluvené dovozy – závozy – vývozy se uskutečňují, zralý rybíz s angreštem mění skupenství na tekuté, předplacené noviny se ve schránce objevují a netopýři nezlobí. I na čistém modravém nebi se nepřející závistivý zapšklý mráček objeví, ale to už ke každodennímu běhu patří. Rozdýchám to.

Překážky nejen na cestě

Posted on by

Každý den se s námi nemazlí. Střídají se skvělé chvíle s nevyžádanými momenty. V poslední době parádně osciluji, sinusoida je věrným přepisem mých pocitů a nálad. Nicméně, nenechám se. Už mnohokrát tu bylo napsáno, co mě nezabije, to mě posílí. Potkávám  pořád překážky. Jak jinak se jim postavit, než s úsměvem?

Můžu vnitřně bouřit a lamentovat nad spadlým stromem přes silnici, ale stejně ho nikdo za mě neodklidí. Můžu se vztekat nad vlastní neschopností z upuštěné sklenice, ale beztak musím přinést smetáček s lopatkou a střepy zamést. Můžu si zoufat z bezdůvodných nevznesených neexistujících protiargumentů, a přesto (s oporou v zádech) zavelím „na sever!“

Mimochodem – „jdu na sever, jdu na jih“ – už tu někdy bylo. Třeba se i na jihu směry obrátí *

Paní, nesu Vám psaní

Posted on by

Nejen chytrá krabička s anténou, poštovní holub nebo pán s modrým autem s logem lesního rohu na kapotě dovedou zařídit doručení vzkazu. Možná pozdravení, snad vzpomínku, v nejhorším případě poznámku ke stavbě, jsme objevili na jednom z původních stropních trámů. Jediná potíž – nesvedu to přečíst. vzkaz-z-davna1

„Tak dneska je to poprvé, co se mi tu líbí!“

Posted on by

Upřímně bezprostřední větu pronesla milá návštěvnice po vstupu do obytné místnosti. Mít naklizeno jako při čekání na Ježíška, čistoskvoucí záclony, lesknoucí se sklenky na stole, útulně teplo a polínka u krbu srovnaná dle velikosti a data nařezání, dmu se pýchou. Nic z toho se nekoná. Pod nohama máme hlaďoučký beton, nad hlavou spoustu volného prostoru, výhled do stran je ve znamení starých cihel, všude jemný prach, zamatlané okenní tabulky a sem tam pivní zátka či obal od bonparu. Při nádechu stoupá do nosu vůně čerstvého dřeva, po zavření očí se pod víčky ukazuje přibližující se budoucnost – vzdušná, světlá místnost, naklizeno jako při čekání na Ježíška, čistoskvoucí záclony, lesknoucí se sklenky na stole, útulně teplo a polínka u krbu srovnaná dle velikosti a data nařezání.

Zatím platí, kdo židli má, bydlí. Vyšperkovala jsem ji pohodlným sedákem, radost si dělám pohledem na květinu v improvizované váze, těším se na úrodu zahradních plodů a v hlavě mi běhají veršíky, kterými jsem jako vypravěč doprovázela herce v pohádce Sůl nad zlato.

… vždyť dobrá vůle leccos zmůže,
a trpělivost nese růže…

Jednou se dočkáme. Plápolajícího ohně v kamnech i dobré vůle, snad.