Jako malovaný ledovou jehlou. Šel okolo Mrazík a svou kouzelnou holí všechno začaroval.
Do města se z tohoto království fakt nechce.
Tag Archives: mráz
Mrzneme a bude hůř!
Ledovka, sníh, mráz.
Motám se s autem na ledu, hřeji si zmodralé palce u kamen, navlékám třetí vrstvu ponožek přes druhou, děkuji za doplňování slunečnicových semínek do ptačího krmítka, vyhlížím popeláře, kteří se na kopec ani náhodou nevyhrabou, permanentně škrábu vrstvy ledu z auta.
Volíme hlavu státu. Taky Vás z toho mrazí?
V sudu
Diogenés strávil v sudu drahný čas. Někdo jiný se v něm ani nestačil ohřát. Proč taky? Lépe je zachladit, zamrazit, zvývarovat, sníst a vychutnat. 24 hodin před dnem boje proti chudobě jsme odolávali nadbytku. Nadúrodě všeho – dýní, lupení z javoru, mlh, přízemního mrazu.
Auto už se ráno škrábe za uchem (zejména na čelním skle), petrklíč nesymbolizuje příchod jara a listí se nejlépe sklízí sekačkou. Chystám běžky, brousím brusle. Koloběh roku se naplňuje, zima je za bukem.
Odchází
S blížícím se koncem současného ročního období a klesající venkovní teplotou se něco rozhodlo zůstat a jiné odejít. V řadách vytrvalců rozhodně na kopci vítězí sníh, knoflíky, společenství filmů pro pamětníky, zamrzlá voda ve džberu, liška přející dobrou noc i dobré ráno, křížkový steh a sunoucí se závěje ze střechy. Opušťák si naopak vysloužil kašel, přemrzlá zelenina, jediná v zimě živá rostlina, další hromada protopeného dříví, bochník zkaženého chleba, naděje projet zafúkané a jedna ztracená rukavice.
Odchází do říše fantazie. A není bezejmenná. Je to ZIMA.
Sobota na „M“
Den po pátku a současně před nedělí. Mrazivý, Musherský, Mrznoucí, Můj i neMůj, Mávající, Motorizovaný, prostě Milý.
Navíc, nad rámec písmene „M“, ještě plný úsměvů, štěkotu, svařeného vína, hřejivého slunka, křupajících kroků, závějí, jablek, vyprávění, pozdravů, srnek a zajochů, kilometrů, teplotních bodů pod nulou, čaje z termosky a zdravého vzduchu.
Cink.
Zafúkané
Zima jak má být. Začalo to s pátečním předpolednem. Bylo sice nešťastně 13., nicméně, vzhledem k tomu, že to byl tolikátý den měsíce ledna, přinesly první vločky spíš radost a těšení.
Schovala jsem čerstvě připravené nástroje, nářadí a pomůcky pro likvidaci nadměrných klád, které do kamen skutečně nenacpu. Postavila na plotnu hrnec s přípravou na poctivý vývar a kochala se.
Foukalo a funělo, meluzína se usadila v komíně, vločky se spojovaly v bílé peřiny, barevný sloupec v trubičce teploměru stagnoval a posléze se začal ubírat směrem k zemi. To, že jsem měřidlo obrátila vzhůru nohama tomuto poklesu vážně nezabránilo.
Základ na polévku jemně probublával, blonďatá společnice stočená v klubíčku slabě pochrupávala, křížky tvořené jehlou pomalu přibývaly a mě začaly svrbět prsty, že nemůžu z chalupy ven. Oprava. Na vzduch jsem samozřejmě směla, ale co se tam hrnout, když ani čtyřnožce by do té činy člověk nevyhnal.
Nacukrovala se už první solidní vrstva, když jsem zjistila, že jediná lopata, kterou mám, má závadu na vlastním přijímači. Zvládnu to bez ní, ostatně musím.
Sáňky jsem našla. V hlavě mi bzučel milion otázek, vidina sáňkovačky následující den, strach z toho, že se odsud dostanu až s jarním táním, skladba z alba kapely Fleret a radost z pohledu na jasný oheň v krbu.
Zima jak má být. Zima jaká ještě bude! Krásná, protože je zimní. Ještě si ji užijeme.
Babička + Štěpán = BaŠtA
Víkend proběhl ve znamení hluku. Čím prázdnější byla celá vesnice, tím halasnější byla maminčina chalupa. Honilo se tu prase Karbous, hajný Robátko a pes Heršpic, křupala jinovatka po nočním mrazíku, praskaly plameny pod záplavou spadaného listí, chytrá kmotra liška zvala ostatní zvířata na bohatou hostinu od kouzelného stolečku, padaly rány jako z děla při přebíjení nejvyšší karty jiným esem, večerní kánon u ohně odpuzoval komáry, pavouky i náhodné kolemjdoucí, těšil dětský smích, zval psí štěkot, ticho lámaly neskutečné hlášky, zvonilo tříštění ledových tabulek, budil noční chrupot, bouchaly žaludy vpašované Cipískem do kamen, burácela motorová pila, štěbetaly sýkorky na krmítku, pravidelné tlučení seker dosvědčovalo práci na nové střeše na kuchyni ve Slavotově hradišti a přesto všechno tu byl klid.
Nádherný, čistý, světlý a zřetelný. V noci jasné nebe s milionem hvězd, ráno zamrzající voda v psí misce, poledne zalité podzimním slunkem, odpoledne vyplněné prací a večer se zaslouženou pohodou u táboráku.
Dalo by se to vlastně místo spousty řádků shrnout do 5 slov, ale na to je specialistou někdo jiný, já se neodvážím. Nápověda už tu jednou byla, dnes jen zkratkou – HŽTNS *
Přimrzlo, co mohlo
Brrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Jediný, kdo měl při pohledu na jinovatku kolem úsměv na tváři, byla medvěd. Jemu zima nebyla, je plyšový. My ostatní se tužíme. Tuším, že to prospívá tělesné kondici, upevňuje zdraví a přispívá k míře otužilosti, ale přesto zuby drkotám a vzpomínám na teplé kraje.
Uvnitř stavení mínus 2 stupně, z druhé strany vstupních dveří ještě o deset čárek méně. Během dne šlehající plameny a všudedosahující sluneční paprsky popohnaly rtuť na obou frontách o pár stupínků výše. Do peří odplouvám s jedenáctkou na stupici, venku v absolutní hodnotě totéž, reálně o 200 % nižší teplota. Hůř už snad nebude. Vyhlížím jaro, stejně jako sněženky, bledule a talovíny.
Zima nebo jaro?
Pro teplejší období jednoznačně hovoří první snímek. Rozkvetlé kočičky a kočičáci nejsou k vidění nejen na jihu, ale zřejmě všude (empiricky osobně ověřeno jen ve středních Čechách a na jižní i střední Moravě). Tající ledy na rybníce, rozpraskané kry, občasně vykukující sluníčko, možnost vyjít si bez čapky a rukavic také svědčí pro optimističtější zítřky.
Nicméně dva snímky na závěr jsou vyloženě zimní.
- „Doubek ještě neshodil listí, bude ještě zima,“ říkávali jsme při časných toulkách přírodou.
- Při pohledu na krvavý příběh odehrávající se na ledu mě opravdu mrazilo.
Zima se asi své vlády jen tak nevzdá… Já své naděje na dny teplejší také ne.
Žiju *
Pustina s divočinou, společnost s civilizací – to všechno jsou paradoxy uplynulých dnů. Opuštěnost i návštěvníci, celodenní osamocené toulání i fronty u lyžařského vleku, televize i hodiny absolutního ticha, technické vymoženosti i přírodní výchova.
„Mám se tak, jak si zasloužím,“ opakovala jsem si, když jsem
- zmrzlými pařáty nasazovala na kola sněhové řetězy, dokonalý to projev Ježíškovy racionality *
- se radovala, že je mám a můžu se po ledové ploše zaprášené moučkovým cukrem vyškrábat vzhůru k nebesům 12% stoupáním *
- odlamovala rampouchy z vodovodního kohoutku v kuchyni *
- aspirovala na výbornou z předmětu „úsporné hospodaření s vodou“ – z kbelíku sněhu je totiž plus mínus půl litru převzácné tekutiny *
- po dlouhé době trávila vánoční svátky ve společnosti televizních pohádek *
- lovila signální telefonní vlny, abych se dovolala do sterilního nemocničního prostředí *
- vstávala každé 3 hodiny, abych předložila požadovanou stravu ohňovým plamenům *
- vychutnávala svařené víno, horkou polévku a rodinnou přátelskou atmosféru na lyžařském svahu *
- rozmrazovala prsty na rukou i nohou po pobytu na lyžařském svahu *
- vybírala, co bude dnes dobrého, z pluku pytlíkatých polévek *
- nosila kouzelníka převlečeného za rozmrazovač zámků neustále při sobě *
- chechtala se rozjíždějící se čtveřici nožek psí kamarádky *
- strachovala se ranních závějí po celonočním sněžení *
- radovala se z čerstvého běloučkého poprašku po celonočním sněžení *
- přemýšlela a bála se u sledování filmu Smích se lepí na paty *
- velebila do nebes vynálezce Indulony *
- poslouchala vyprávění o vychytralém pánu-tchoři *
- děkovala všem a všemu, že takového nevoňavého nechtěného spolubydlícího nemáme *
- sledovala, že české Vánoce rovnají se Karel Gott všude, kde může být *
- uvažovala nad rozdílem mezi pojmy wasteland a wilderness *
- se měla tak, jak si zasloužím… *
První odpověď na otázku: „Jak bylo?“ po návratu do středních Čech zněla: „Žiju.“ Zvláštní, jak trefně čtveřice písmen dokáže vyjádřit těch několik dní. Děkuji *
Vážím si toho, co mám. Těším se ze všeho, co zažívám. Smutním si s tím, co mě má trápit. Budu se ráda smát tomu, co mě potěší. A hlavně vím, že, co mě nezabije, to mě posílí.