„To je cvok! Vždyť to nemůže být ještě ani vyhřáté!“

Věta v úvodě mi přišla jako odpověď na odeslanou mms. Zachycovala osobu mi blízkou, která v neděli 24.dubna, v den, kdy mají ze svých domovů vylézat hadi a štíři, bezstarostně lechtala vlnky v chladných vodách Stříbrňáku (oficiálně jiným jménem, Walden, vím). Já jsem se odvážila ponořit maximálně menší než malou plochu chodidel, Julka se poráchala už před tím v louži. Takže jsme fajn trojka – otužilec, zmrzlík a prasátko.

Znovu smekám klobouk z hlavy dolů, mami, já bych tam ani náhodou nevlezla.

Nedělní ráno

Slunce mě tahá ze spacáku za pačesy už v půl sedmé. Neodolám a vystupuji. Dělám dobře. Sníh křupe pod podrážkou, paprsky naopak ohřívají vše, kam dosáhnou. Je nádherně. Co spácháme?

Ideální se zdá vyrazit na obchůzku. Může se spojit se sčítáním. Labutí. Takže:

  • návarský rybník – 2 jedinci,
  • stříbrňák – 1 kus, samotář,
  • rajchéřovský – nic, voda se stále schovává pod ledem.

Věčné zimní království.

Stěhování národů

V pátek a sobotu se transportní vozy v návarském okolí opravdu nezastavily. Převáželo se leccos – krávy na valníku, kulatina, sudy piva, zmrzlá voda na dřívku ve společnosti vtíravé melodie vyluzované z reproduktoru žlutého autíčka, a v neposlední řadě ryby.  Byl to lomoz a hluk, lépe vyměnit ho za klid a vážnost majestátného kláštera. Díky fotografovi. 

Se slunkem v zádech

Předpověď počasí klapla do posledního dechu, dělníci nezatoužili o víkendu dohánět svou páteční absenci, Julka prahla po procházce a pohorky se těšily na vyvenčení. Vyrazily jsme.

Krásný den v té nejlepší společnosti. Slunko nás takticky nespouštělo z očí, ťuhýci z doslechu a jarní vzduch z dosahu.

Smutné Staré Hutě

  • Odchod: 7:00
  • Plán: Vyvenčit se.
  • Skryté úmysly: Fotit a sbírat houby.
  • Výsledek: Uvidíte…

Opustily jsme chalupu v sobotu brzo ráno. Nebyla zima, nebylo teplo, nepršelo, ani nesvítilo slunko. Bylo všelijak. Nicméně nám bylo fajn – alespoň dočasně. Šly jsme bez mapy, návodu, jen podle intuice. Občas nám naštěstí napověděla tabulka na závoře – velela – tudy ne!

Cesta na místo určení nám chvilku trvala. Zdržovalo nás sbírání hub, ráchání se v loužích a pozorování okolí.

Jen jsme přešly do krapet melancholické nálady…

Staré Hutě byla vesnice, která měla před 2. světovou válkou ještě více než 150 obyvatel. Byla tam sklárna, škola i obecní úřad. Lidé byli po válce odsunuti. Dnes najdete uprostřed lesa jen památeční křížek, který kdosi ze soucitu udržuje.

Mrazilo mě, když jsem touhle bývalou vsí procházela a stejné pocity mám i teď. Jen holubička, která mi proletěla nad hlavou, dokládá smutnou skutečnost barbarského odsunu a následné zabrání pohraničí. Je mi z toho smutno, stejně jako nijak. Nijak smutno = strašná kombinace. Vím, že takových vesnic je v naší zemi spousta, ale zrovna těhle 30 domů se mě zvlášť dotýká. Po více než 60 letech procházím jejich vsí, koukám nalevo, napravo, poznávám základy budov, jabloně, hrušně a třešně, alej listnáčů vítající nové pocestné.

Až budete někdy putovat příhraniční oblastí a narazíte na rozvaliny kamenů, rozpadlé sruby, ovocné stromy uprostřed lesa, vzpomeňte si na ty, kdo tohle všechno zakládali, sázeli a budovali. Zaslouží si to.

Poklad na Stříbrném jezeře

stribrnak

Skoro u rakouských hranic, obklíčen lesy a lukami je schovaný obrovský rybník. Na mapě je označen jménem Kačer, pro jas a třpyt jeho hladiny mu ale říkáme Stříbrňák. Na jaře na něm zahnizďují labutě, v létě tu potkáte čápy i volavky popelavé a na podzim se můžete kochat směsicí barev listí na stromech na jeho hrázi.hadi vrch

Cestou k rybníku navíc po pravé ruce míjíte Hadí vrch. Jedná se o přírodní rezervaci (vyhlášena v roce 1988), která má  rozlohu více než 13 hektarů. V nadmořské výšce asi 600 m n.m. najdete neskutečné množstvý stromů jalovce obecného. V létě se tu rodí bezkonkurenčně největší borůvky v okolí (které vzhledem k statusu oblasti níkdo nesbírá :) mňam), na podzim učarují drobná kvítka vřesu. Dokonce se tu objevují i vzácní motýli, které nepotkáte jinde v republice…