Slunce mě tahá ze spacáku za pačesy už v půl sedmé. Neodolám a vystupuji. Dělám dobře. Sníh křupe pod podrážkou, paprsky naopak ohřívají vše, kam dosáhnou. Je nádherně. Co spácháme?
Ideální se zdá vyrazit na obchůzku. Může se spojit se sčítáním. Labutí. Takže:
- návarský rybník – 2 jedinci,
- stříbrňák – 1 kus, samotář,
- rajchéřovský – nic, voda se stále schovává pod ledem.
Věčné zimní království.
Někdo se toulal od rybníku k rybníku, měl spoluběžce, někdo vyrazil do hor, kostelíček bimbal 7 hodin, slunce jsem viděla po 4 dnech hustého sněženi, bála jsem se, že se přižene mrak a zase nebude. Strach byl zbytečný, slunce stoupalo se mnou, měla jsem vlastně také společníka, jinak nikde nikdo, jen rolby lehkým tanečním krokem splňovaly svou funkci, hladily jednotlivé sjezdovky, aby probouzející lyžaři se mohli dosytosta vyřádit.
Zatímco slunce stoupalo, já se kochala krásou u Ferdinanda a posléze se vydala na cestu zpět. Život se začal probouzet, lanovky se začaly rozjíždět a kopce se začaly plnit.
Zimní království…