Každému, co jeho jest.
Namlsána pátečním večerem, čekala jsem další dny při postupu lesem trošku lepší nadílku. Ježíšek ale nepřišel, a tak jsme při toulkách zelení potkávaly jen samé výstavní kousky. Třeba byly jedlé.
Empirické ověření snášenlivosti žaludku jsem ale při pohledu na krásky zavrhla, do světa tak můžu vytrubovat nečekanou novinu: „Žiju.“
Houbičky sílí a já z nich také vyrůstám. Stávám se vyšší z jediného prostého důvodu. Nerozumím jim. Jsem veliký neznalec…
Jsem schopná identifikovat václavky, hříbky, ale ostatní? Těžko. Nicméně rostou – je jich plný les :)
Jdu do lesa. Tentokrát fotit. Tedy bez košíku, nože, gumových botek a touhy ulovit si něco k večeři. Jsem na omylu.
Potkávám…
Ne houbaře, lesní zvěř, ani pohraničníka. Houby *
Nečekala jsem je. Co s tím? Tedy vlastně „kam s nima“? Štrachám po kapsách, lovím v batohu, nacházím jen pet lahev, psí vodítko, gumičku do vlasů, foťák, papírový kapesník a žvýkačky. Bída.
Na řadu přichází inventura oblečků. Oželím mikinu, ledabyle ovázanou kolem pasu.
Zachraňuje mě. Stačí svázat rukávy, ozdobou do hlavy zadělat otvor na krk a je tu ideální koš na houby. Po půl hodině sice začínám litovat ty, které jsou na dně, ale na závěr konstatuju: „Přežily jsme.“
Přežily jsme a navíc i chutnalo. Co více si přát, že Julko?
