Za teplem a slunkem na jih

Edit 22/12/2010

Kdepak, stopaři, netěš se. Do vozu se kromě čtyřnožce nevejde už ani pavouk cestovatel.

————————–

Edit 21/12/2010

První zkouška řidičovy zručnosti absolvována. Hodnocení odborné komise zní „za 5“. Neprošla jsem ani s odřenýma ušima. Výstižněji napsáno – neprojela jsem. Velké díky náleží sousedovi, který na druhé zazvonění ochotně nazul pohorky, zazipoval bundu a vyrazil na neplacenou rozcvičku. Mně bylo za volantem fajn, možná až příliš teplo z nadbytku nevědomí, zda se na ledu vozítko pohne dál. Posunulo se, díky bohu, po dvou minutách intenzivního houpání zpředu dozadu. Ještě jednou, díky Michale *

————————–

Edit 20/12/2010

Řetězy naježeny * Ty na dekoraci stromku nemyslím.

————————–

Edit 17/12/2010 – během dneška do výbavy cestovatele přibylo:

  • fialová bankovka pro prvního majitele traktoru s pluhem, který bude ochoten prohrnout cestu k chalupě;
  • v mrazáku čekající základ na rybí polévku a hlavní chod;
  • ten malinký pomocník při zamrzajícím zámku;
  • ochota a touha svézt nějakého stopaře;
  • kupónek na jednu kávu k druhé zdarma na McD´s v Lokti na D1 exit 66.

————————–

Chystám se. Přípravy jsou nečekaně zdlouhavé a precizní. Zdravý rozum káže:

  • plavky nechat doma;
  • připravit se na nejhorší zimu – po vzoru hadů střádat svou sumu efektivních teplot již několik týdnů na dohled;
  • do auta přibalit štěrk, lopatu, kanystr kapaliny do ostřikovačů i tu malinkou záležitost na rozmrazení zámků;
  • nezaleknout se prvních nesnázů a smutkózní kamarády vykopnout cestou;
  • těšit se na Ježíška, třeba přijde;
  • začít topit ihned, jakmile to bude možné;
  • popřát liškám dobrou noc, možná mi to časem oplatí;
  • neplýtvat vodou, silami ani dřevem;
  • štípat, řezat a radovat se z odvedeného díla;
  • nedoufat, nepřemýšlet, ale hledat – http://www.geocaching.com;
  • prostě si ty Vánoce užít, jsou vlastně jen jednou za rok.

Zimní výbava už se začíná klubat *

Pes spolupracující

Není nad to mít při lopotě pomocníka. Pes, nejlepší přítel člověka. Ve středních Čechách se ten náš učí pokládat dlažbu, při občasných výjezdech pobíhá po polích a loukách s geodetickými nástroji a na jihu se mnou se zdokonaluje v přípravě dřeva do kamen.

Pokud připočítám ke zdatnému pomocníkovi ještě vyvedené počasí, kamna plápolající na první pokus a absenci rušivých prvků v okolí (myši jsou mimo jakoukoli kategorii), docházím, přes bolavý hřbet a ruce, k veskrze kladné bilanci. Vydařilo se.

„Těším se na tebe! Jsi hotový robinson“

Nejsem. Ukrutně zneužívám blízkost civilizace. Vychutnávám hrneček teplé kávy v místní pekárně, využívám bankomatí službu, vítám človečí řemeslně dovednou společnost a toužím po lidském alespoň mobilním hlasu. Nejsem samotář, nicméně myslím, že si dovedu osamění vychutnat. Dobrého pomálu.

Přišla zima. V sousedství se začaly pochystávky na tuhé mrazy, dřeva na topení není nikdy dostatek. Na naší zahradě naopak začaly kvést fialky. I když vlastně, kvítek a radostí z nich, také není nikdy přehršel. Díky za ty fialové krásky.

Venku sněží.

Vločky padají společně se slzami z mraků v pravidelných intervalech. Z tepla od kamen se na to kouká celkem příjemně, být venku, už si tak nemedím. K pocitu maximální spokojenosti mi chybí už jen vůně domácích buchet v klidu pečených v troubě. Možná příště…

Nemůžu mít všechno. Cokoli, co může ke spokojenosti scházet, je nahrazeno. Myšky, máme dlažbu!

Aprílové Návary

Pršelo, sněžilo, mžilo, fučelo, svílilo slunko, mrzlo, mrholilo – jednoznačně aprílové počasí ve své naprosto nejlepší  formě. Na záhonech raší první rostlinky (ano, česnek domácí), po polích peláší jeden zajda za druhým, zlatice tu narozdíl od zbytku světa ještě nekvete, zato blatouch v potoce se už činí, ťuhýk na větvi vesele pozpěvuje, psisko se slastně oblizuje nad jablečnou svačinkou. Jen ty sněhové závěje v příkopech podél cest už by se mohly odporoučet.

Ještě, že kavárna v nové Bystřici nabízí promrzlým poutníkům cestou z dřevobranní šálek teplého nápoje a milý úsměv. Jen radu, jak odstranit smůlu z přístrojové desky jsem musela vyprosit od maminky. Ještě zbývá ji uskutečnit *

Cesta dolů

Nahoru na horu nás vynesla lanovka. Pro někoho to bylo poprvé, ostatně stejně jako premiérový pobyt v kině. Nestandardní prázniny :)

„Příští týden tu bude jaro,“

„Příští týden tu bude jaro,“ uvítal mě ve vesnici řečný soused. Překvapil mě. Rozhlédla jsem se kolem a představu rozkvetlých sneženek, rašicích pupenů zlatice a cvrlikajících ťuhýků na návarském plácku jsem zase rychle uklidila do přihrádky NEMOŽNÉ. Zatímco střední a vlastně i jižní Čechy jsou skoro sněhuprosté, tenhle konec světa by třebas běžkařské závody mohl zásobovat bílým zlatem i v dubnu. 

A najdou se i tací, kteří si to vyloženě užívají. Můry. Jaro na ně.

Nejkrásnější Návary pod Slunkem

Je sedm hodin od začátku dnešního dne. Nakládáme se do čtyřkolového přibližovadla a opět vyrážíme na jih. Ptáte se mě proč? Důvodů je několik.

  • Kontrola nemovitosti
  • Vyvenčení blonďaté zvěře
  • Nepojmenovatelné pnutí, které funguje na stejném principu jako magnet
  • Pro pragmatiky levnější benzín, aneb dost se ho spotřebuje, ale o to je levnější
  • Touha mít co a kde fotit
  • Nutnost projet autíčko, které přes týden dost zahálí
  • Volba zmizet 

 

 

Nebudu sčítat pro a proti. Rozhodující je závěrečná bilance. Kdo je vítěz?

Zimní výprava

V autě se usídlila lopata, výbava běžkařova, kbelík se štěrkem (ó, jak bude později veleben), menší lopatka, náhradní rukavice, termoska s čajem, kilo jablek, lahev kofoly, foťák a naposled posádka. Ne, nechystáme se na severní točnu, vyrážíme do Návar.

Není moc řidičů, kteří brázdí cesty v neděli ráno. Novou Bystřici opouštíme mžourající, ještě rozespalou. Na konci městečka se odvažuju obtěžovat místního občana dotazem: „Kam myslíte, že bude cesta průjezdná?“ Odpovědí mě moc nepotěšil, ale navrch přidal přání dobrého dojezdu a úsměv. Obojí se cení.

Auto zůstalo zaparkované asi 3 kilometry od vesnice. Dál už skutečně jet nejde, cesty jsou protažené jen tak, aby lesníci mohli zásobovat krmelce a v teplejších dnech těžit dřevo. Návary ani jednu z kategorií nesplňují. Nevadí. Výšlap byl očekáván. Původně plánované bežky zůstávají v teple pod kapotou, zvládneme to pěšmo. Kdo by chtěl sbírat houby přímo ze silnice, měl by smůlu – cesta je vidět méně než potenciální úlovky do košíku. Jel tu jen skůtr, později v převleku zřejmě za běžkaře. Statečně klopýtáme, propadáme, boříme se, odvážnější tvorové kloužou po břiše, válí sudy a lumpačí, jak to jde. Je tu krásně. 

Chalupa stojí. Bravurně přeskočíme plot, vrátka skutečně otvírat nehodlám. Zevrubná prohlídka zvenčí potvrzuje, že „během naší nepřítomnosti se nic závažného nestalo“. Svou minutu slávy zažívá teplý čaj a jablečná svačinka, i Julka ji vítá.

Jdeme zpět k dopravnímu prostředku. Cestou zdravíme srnky a zajíce, nespočet vran, sojek a kosů, podle stop a rozryté hlíny možná i divoká prasata. Člověk žádný.

Vozidlo už je trošku zasněžené. Klíč v zapalování statečně startuje, větráky funí, posádka v kufru už si lebedí v teple, řidič statečně couvá ze závěje na cestu směřující decentně do kopce a zjišťuje, že tohle vážně nejde vyjet. Klouže to.

Kola se protáčejí, auto se nepohne ani o kousek kupředu, spíš prokluzuje zpátky z kopce. Lopatkou házím kamínky přímo pod kola. Zabírá to. Bohužel jen na pár metrů, pak opět pneumatiky leští ledovou vrstvu pod sněhem. Kbelík je prázdný. Recykluju vyházený štěrk, vybírám použitý lopatkou zpět do nádoby a doufám… 

Skládám tichou ódu štěrku,

když je takhle „krásně“ venku…

Uf.

Písmenka do slov skládám na klávesnici už v teple ústředního topení. Vnímavý čtenář pochopí, že výlet skončil tam, kde započal – doma. Bylo to krásné, kouzelné, strhující a nezapomenutelné. Prostě – návarské *

Zachytit vločku

Venku se vesele lední, nelze tedy čekat, že výhled z okna se bude tvářit jinak. Z nebe se chumlá * chumlá a chumlá. Leden jak má být.

„Silné sněžení ochromilo dopravu v Česku.“ Toť věta, kterou slýcháme z rádia denodenně. Není to špatně, naopak, k této roční době to prostě patří. Stejně jako k létu koupání v rybníce a k podzimu sbírání hub.

Jen ty vločky jsou letos nějak neposedné. Chytám je do sítí, s bleskem i bez něj, zuby klepou o sebe, husí kůže naskakuje. Výsledek? Bída převeliká.

Jak polapit vločku sněhu? Jak ji při tom neroztát?