Kvetu, rostu, hlídám a padám

Zvládli jsme za těch několik málo hodin poměrně dost věcí. Kromě úklidu, pálení dřeva, družby s pracujícím lidem i lesní zvěří, vycházkování a podávání hlášení, přišla řada i na pozorování. Díky tomu je možné použít i uvedený název příspěvku.

  • „Kvetu!“, křičely už na dálku sněženky, bledule, ocúny a sedmikrásky.
  • „Rostu.“, hlásil česnek, chřest i meduňka.
  • Sloveso „hlídám“ pak příslušelo čtyřnohému tvoru, který bohatě vyštěkával všechny návštěvníky.
  • Padl plot. Čest jeho památce.

Sousedská rada pomohla, káva bez lógru možná zahřála a slunce nám přálo. Do toho probleskoval citát z novin: „Bůh nedopustí na člověka větší zkoušky, než člověk dokáže snést. Jenomže já nevím, kolik snesu.“ Snad dost… (trojtečka budiž odpuštěna), děkuji.

Zima nebo jaro?

Pro teplejší období jednoznačně hovoří první snímek. Rozkvetlé kočičky a kočičáci nejsou k vidění nejen na jihu, ale zřejmě všude (empiricky osobně ověřeno jen ve středních Čechách a na jižní i střední Moravě). Tající ledy na rybníce, rozpraskané kry, občasně vykukující sluníčko,  možnost vyjít si bez čapky a rukavic také svědčí pro optimističtější zítřky.

Nicméně dva snímky na závěr jsou vyloženě zimní.

  • „Doubek ještě neshodil listí, bude ještě zima,“ říkávali jsme při časných toulkách přírodou.
  • Při pohledu na krvavý příběh odehrávající se na ledu mě opravdu mrazilo.

Zima se asi své vlády jen tak nevzdá… Já své naděje na dny teplejší také ne.

Jaro v lednu?

Kvetu,“ hlásí talovín deroucí se na svět z uťápané hlíny.

Vyhřívám se,“ přidává se černovláska válící se na trávníku. Právě ona je vinna tím, že žlutý květ měl tak těžkou cestu na vzduch.

Kéž by hladina teploměru už neklesla pod dneškem danou hranici,“ přeje si nejen fotografův stín.

Nicméně:

  • ať si klidně mrzne,
  • ať rostlina zase schová své okvětní lístky do podzemní skrýše,
  • ať psisko s línající srstí najde díky nízké teplotě svůj azyl uvnitř domu (s vysavačem se ráda budu klidně kamarádit každý den).

Jen ať se někdo vrátí tam, kam patří. Domů.

Něco mi tu chybí

Slunce svítí. Smog je v trapu.
Po temenech mrakodrapů
mladé jaro hopsá, hopsá jako pták

Něco tu opravdu schází. Není to ten absentující smog ani mrakodrap, ale vjem, který nedokážu ani s vypětím všech sil zprostředkovat.

Vůně.

Právě kvetoucí jasmín vydává nejsvůdnější lahodnou nospopadající vůni, jakou znám.

komentář, díky za něj, mami: TEN JE NEJLEPŠÍ PRO ALERGIKY…HRŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮZA. ALE FAKT VONÍ. BABIČKA HO MĚLA RÁDA, UTRHLA SI VĚTVIČKU A ČUCHALA A ČUCHALA .  ASI TO MÁŠ PO NÍ

Nebe, peklo, ráj

Proč tak prapodivný název příspěvku, když nikde v Návarech nepotkáte anděly, čerty či slasti čekající na poutníky vstupující do bran edenu?

Protože proto:

  • N jako Nebe značí Nádheru při pohledu do koruny javoru, Náladu s pohledem na západ slunce, Naději v čekání na Nové ráno.
  • N jako Nebe znamená taky Nadšení při zdaru díla a Nezřízenost při veškerém plánování, protože Náhoda zdejšímu kraji vládne.
  • Peklo je, když někdo cokoli slíbí a nesplní to, přijde – nepřijde, rozdělá – nedodělá, zapeklitě obhajuje nedodělky. Naštěstí je v menšině.
  • Ráj přichází s JÁRem (jarem), voní, chutná, oko potěší, uši nasytí. To se tady naplní absolutně. Jen by nemuselo platit, že jaro je myší rumRÁJ.

Aprílové Návary

Pršelo, sněžilo, mžilo, fučelo, svílilo slunko, mrzlo, mrholilo – jednoznačně aprílové počasí ve své naprosto nejlepší  formě. Na záhonech raší první rostlinky (ano, česnek domácí), po polích peláší jeden zajda za druhým, zlatice tu narozdíl od zbytku světa ještě nekvete, zato blatouch v potoce se už činí, ťuhýk na větvi vesele pozpěvuje, psisko se slastně oblizuje nad jablečnou svačinkou. Jen ty sněhové závěje v příkopech podél cest už by se mohly odporoučet.

Ještě, že kavárna v nové Bystřici nabízí promrzlým poutníkům cestou z dřevobranní šálek teplého nápoje a milý úsměv. Jen radu, jak odstranit smůlu z přístrojové desky jsem musela vyprosit od maminky. Ještě zbývá ji uskutečnit *

Před-zimní bilance

Postupně odchází melancholické (r)oční období  a namísto sebe zve na vladařský trůn zimu. I sem se vkrádá nostalgická atmosféra účtování s prožitým časem. Ostatně, slušelo by se to – však chalupu v Návarech občasně okupujeme už přes rok. Hodila by se tedy nějaká rekapitulace, shrnutí, závěrečná zpráva, SWOT analýza, óda na vlastní úspěchy, sypání si popela na hlavu za nevydařené kroky a rozhodnutí? Možná ano, já ale nic z toho nenabídnu.

Nemám odvahu stavět tu proti sobě klady a zápory bytí v nejjižnějších oblastech Čech, nedokážu posoudit co se udělalo přesně tak, jak mělo a co se naopak pokazilo. Nevlastním knihu hostů s přesným rozpisem návštěvníků, nevedu statistiku o zahrádkářské úrodě, nepočítala jsem lístky spadlé z javoru ani kila lesních plodů při podzimní houboseči. Netroufám si odhadnout počet odpracovaných hodin, množství přivezeného i odvezeného materiálu, odpadu, spáleného dřeva, vypitého piva i vína, snědených špekáčků a zpozorovaných padajících hvězd.

Se špetkou neskromnosti (mou zásluhou platí z níže uvedeného jen naprosté minimum) ale můžu napsat, že

  • stavení prokouklo (nová čepice spolu s řadou inovovaných doplňků dělá divy),
  • lepší místo na focení si dovedu jen těžko představit (souhlasíš, mami?),
  • houbový a borůvkový ráj už získal také přesné GPS souřadnice,
  • jedlejší chleba jsem ještě nikde nikdy neupekla,
  • remoska je nejlepší kuchyňský přítel člověka,
  • labutě jsou nejlepší rybníkový přítel člověka, pokud není zrovna období, kdy pan domácí hlídá ženu střežící vejce v hnízdě či malinké potomky,
  • a spoustu dalšího, co si zrovna teď nevzpomenu.

Najde někdo odvahu můj seznam doplnit? Blíží se zima, chlad a dlouhé večery. Vrata v Návarech už na to upozorňují, je tedy nejvyšší čas zažehnout teplo v kamnech, stulit se s myšlenkami do peří, zavzpomínat na období, kdy motýli oždibovali kousky květů, Julka se ráchala v potoce a z mechu koukaly hlavičky hub… A? Tak co, bylo dobře nebo špatně? 

A bude?