Zima jak má být. Začalo to s pátečním předpolednem. Bylo sice nešťastně 13., nicméně, vzhledem k tomu, že to byl tolikátý den měsíce ledna, přinesly první vločky spíš radost a těšení.
Schovala jsem čerstvě připravené nástroje, nářadí a pomůcky pro likvidaci nadměrných klád, které do kamen skutečně nenacpu. Postavila na plotnu hrnec s přípravou na poctivý vývar a kochala se.
Foukalo a funělo, meluzína se usadila v komíně, vločky se spojovaly v bílé peřiny, barevný sloupec v trubičce teploměru stagnoval a posléze se začal ubírat směrem k zemi. To, že jsem měřidlo obrátila vzhůru nohama tomuto poklesu vážně nezabránilo.
Základ na polévku jemně probublával, blonďatá společnice stočená v klubíčku slabě pochrupávala, křížky tvořené jehlou pomalu přibývaly a mě začaly svrbět prsty, že nemůžu z chalupy ven. Oprava. Na vzduch jsem samozřejmě směla, ale co se tam hrnout, když ani čtyřnožce by do té činy člověk nevyhnal.
Nacukrovala se už první solidní vrstva, když jsem zjistila, že jediná lopata, kterou mám, má závadu na vlastním přijímači. Zvládnu to bez ní, ostatně musím.
Sáňky jsem našla. V hlavě mi bzučel milion otázek, vidina sáňkovačky následující den, strach z toho, že se odsud dostanu až s jarním táním, skladba z alba kapely Fleret a radost z pohledu na jasný oheň v krbu.
Zima jak má být. Zima jaká ještě bude! Krásná, protože je zimní. Ještě si ji užijeme.
