Všichni jsou pilní. Jaro tahá sílou slunečních paprsků květy i z té nejnepropustnější hlíny, semínka si hlodají cestu na svět i přes záporná čísla na teploměru a štěpkovač schroustá všechno, co se mu nařeže do cesty.
Jen já se flákám. Koukám do psích kukadel, uzobávám rozkvetlý podběl, loupím rebarboru na koláč a poslouchám ptačí cvrlikání. Tak HODNĚ stačí ke štěstí.
Láme se délka noci se dnem, mění se zima v jaro, potkávají se zelené lístky se zamrzlým ledem. Něco se ztrácí, jiné zjevuje. Probouzíme se do světlejších rán, z práce se vracíme bez společnosti nočního osvětlení, zbavujeme se čepic a šál, nacházíme potěšení ve vzdušnějších botkách. Kocháme se prvním kvítím. Odhazujeme sychravé nákazy, kašel a rýmu.
Přišel čas. Jara.
Nastalo období, kdy se nemusíme bát vyběhnout do lesa bez termosky plné horkého čaje, odhodit aspoň jednu ze tří vrstev ponožek, vykrákat n(N)ečase za pačesy a opustit pití svařáku. Už aby kvetl podběl.
