Směr jih zavelím brzo. Snad na všechno dojde. Snad dojedu.
Na úvod se patří poupravit informaci v nadpisu. Není to dům můj. Nicméně tohle stavení navštěvuji poměrně často a ráda. V případě, kdy z blíže nespecifikovatelných důvodů (foto napoví), není možné bydlet mezi čtyřmi stěnami a pod střechou, utíkáme se do záložní mobilní varianty. Čas nezbytně existenční trávíme na čtyřech kolech.
Má to své nesporné výhody. Detašované bydliště je velmi operativní, snadno přesouvatelné a kompaktní. Jednoduše řečeno, není prostor pro „hlouposti“.
Na druhou stranu, možnost využít v nemovitosti alespoň koupelnu, sice bez funkčního osvětlení, ale zato s horkou vodou, byla luxusní.
Prosluněné nedělní ráno vrací naději – bude líp :) Tady určitě!
Přesně v duchu názvu příspěvku, prožili jsme pár dní na tahu. V pátek v aktivním pohybovém pojetí, v sobotu na pasivní komínové notě a následně ve vinném jihomoravském objetí. Shrnuto a podtrženo:
Jen ta cesta domů by mohla být kratší…
Pořád platí to samé. Nehledám, nepátrám, ale stále nacházím a potkávám. Stačí tu být, vidět a dotýkat se, vzpomínat, ptát se a přemýšlet.
Kdo obouval malinké brusle, kolikrát si v nich natloukl nos a dá si je ještě někdo někdy na nožku? Nosil kominíček tolik žádané štěstí? Potkáme se ještě někdy?
Věta v úvodě mi přišla jako odpověď na odeslanou mms. Zachycovala osobu mi blízkou, která v neděli 24.dubna, v den, kdy mají ze svých domovů vylézat hadi a štíři, bezstarostně lechtala vlnky v chladných vodách Stříbrňáku (oficiálně jiným jménem, Walden, vím). Já jsem se odvážila ponořit maximálně menší než malou plochu chodidel, Julka se poráchala už před tím v louži. Takže jsme fajn trojka – otužilec, zmrzlík a prasátko.
Znovu smekám klobouk z hlavy dolů, mami, já bych tam ani náhodou nevlezla.
Příchod nového dne ohlašoval na vsi dříve kohout. Jakmile ho polechtaly první paprsky slunka, musel to jít oznámit = vytroubit všem do okolí.
Moderní doba s sebou přináší řadu inovací a novinek, kohouta jako ranního buditele tedy nechme spát. Není třeba. Jsou tu nové způsoby, jak popřát všem v okolí krásné nové ráno. A nejlépe to víkendové!
Bratr kdysi dostal jako dárek od jedné kamarádky z orientu budík se zpěvem muezina. Vychutnával si svá ranní časná probouzení, ač to byl trest pro celý zbytek domu. Pravidelně jsem si při prvním svolávání k modlitbě házel polštář nad hlavu a zatracovala Proroka. Aspoň, že tenhle elektronický mužíček nehulákal pětkrát denně.
V Návarech držíme styl. Nepotřebujeme k probuzení dovozový hlas z minaretu. Postačí nám nástroj krajově místní, tradiční, užitečný a hlavně hodně hlasitý. Cirkulárka.
Tyto řádky vyjadřují nezměrný dík panu sousedovi za to, že mi v sobotu v 8 hodin ráno a v neděli o 60 minut později tak nenásilně pootevřel nejdříve uši a pak i oči do krásného prosluněného dne.
Ranní káva, tvaroh s čerstvou pažitkou, dlouhá procházka do míst, kam řev řezačky dřeva sotva dolehne, a opětovně spálená ramena jsou jen přidruženými minoritními zážitky vedle úspěšného začátku dne.
Nezmrzly jsme. Neohřály jsme se. Přežily jsme. „Na území České republiky můžeme v neděli ráno naměřit teploty od -1 do 4 stupňů Celsia.“ Podle předpovědi Českého hydrometeorolgického ústavu jsme dalece v zahraničí. Pas s sebou nemám. Julka taky ne.
Kvete, koupe se a kouká.
Kvetu, koupu se a koukám.
Kamna kouří komínem. Jen trochu v protisměru.
„Jsi divoška. Jeď opatrně.“ Jsem jaká jsem a pojedu tak, jak jsem zvyklá. Takže jako divoch.
Jsem jaká jsem, pochutnávám si na kávě v místní pekárničce a baví mě víno.
Jsem jaká jsem, válčím se sekerou, motorovou pilou, lopatou a rýčem. Potýkám se s poleny, řemeslníky a klíšťaty. Vítězím nad prachem, deštěm, nedůvěrou, zimou a modřinami. Snesu, co se dá, libuju si s tekoucí vodou a směju se s cinkajícím bambusem. Medím si s paprsky, milou vzpomínkou a vanilkovým pudinkem.
Jsem jaká jsem a vím, že v civilizaci bych se těžko měla lépe. A ramena, ta si příště, slibuju, pečlivě namažu.
Dny veselé i smutné chvíle –
střídají se. Černobíle
nejde koukat na náš svět.
Co se stalo, nejde zpět.
Všude svítá naděje,
i smůla třeba prospěje.
To byl dnes den!
Zvládli jsme za těch několik málo hodin poměrně dost věcí. Kromě úklidu, pálení dřeva, družby s pracujícím lidem i lesní zvěří, vycházkování a podávání hlášení, přišla řada i na pozorování. Díky tomu je možné použít i uvedený název příspěvku.
Sousedská rada pomohla, káva bez lógru možná zahřála a slunce nám přálo. Do toho probleskoval citát z novin: „Bůh nedopustí na člověka větší zkoušky, než člověk dokáže snést. Jenomže já nevím, kolik snesu.“ Snad dost… (trojtečka budiž odpuštěna), děkuji.