A snad spousta dalších kilometrů před námi…
Category Archives: Chalupa
vše kolem domečku a zahrady
Babička + Štěpán = BaŠtA
Víkend proběhl ve znamení hluku. Čím prázdnější byla celá vesnice, tím halasnější byla maminčina chalupa. Honilo se tu prase Karbous, hajný Robátko a pes Heršpic, křupala jinovatka po nočním mrazíku, praskaly plameny pod záplavou spadaného listí, chytrá kmotra liška zvala ostatní zvířata na bohatou hostinu od kouzelného stolečku, padaly rány jako z děla při přebíjení nejvyšší karty jiným esem, večerní kánon u ohně odpuzoval komáry, pavouky i náhodné kolemjdoucí, těšil dětský smích, zval psí štěkot, ticho lámaly neskutečné hlášky, zvonilo tříštění ledových tabulek, budil noční chrupot, bouchaly žaludy vpašované Cipískem do kamen, burácela motorová pila, štěbetaly sýkorky na krmítku, pravidelné tlučení seker dosvědčovalo práci na nové střeše na kuchyni ve Slavotově hradišti a přesto všechno tu byl klid.
Nádherný, čistý, světlý a zřetelný. V noci jasné nebe s milionem hvězd, ráno zamrzající voda v psí misce, poledne zalité podzimním slunkem, odpoledne vyplněné prací a večer se zaslouženou pohodou u táboráku.
Dalo by se to vlastně místo spousty řádků shrnout do 5 slov, ale na to je specialistou někdo jiný, já se neodvážím. Nápověda už tu jednou byla, dnes jen zkratkou – HŽTNS *
Podarovaná
Byly Vánoce? Ne, nešílím. Jen si jako po Ježíškově řádění připadám. A musela jsem být celý rok asi moc hodná.
Jak jinak bych se během uplynulých dnů mohla stát majitelkou tolika úžasných věcí? Je to skoro až na pováženou, že většina z nich souvisí s kuchyní či zahradou. Odhadem 5 kilo červené řepy, lavor zralých rajčat, taška plná načesaných mandlí, 2 dvoukoláky kamufláže, nesčetně milých úsměvů, 10 minut času majitelů tří párů silných rukou, co mě se psem a autem vyprostili ze škarpy. Maminko, neděs se *
Řepa chutnala; rajská jablíčka skončila svlečená a rozvařená podle Cuketky ve skle; mandličky budu vyloupávat celou zimu, první sklenku už mám; česnek, bylinky a všechno kvítí je díky jehličnaté peřince připraveno na tuhou zimu; úsměv zahřeje a motorovému přesouvadlu ani posádce se nic nestalo.
Jen jezdím krapet pomaleji. A vpravo.
Malinkatým škraloupem na tváři volných dní mohl být jen fakt, že na vypuštěném rybníce zůstaly z původních sedmi pouze 3 labutě. Jsou celé od bláta, občas roztáhnou křídla jakoby ve snaze odletět, ale nevznesou se. Vina může být i na mé straně, uznávám. „Letošní zdravá mláďata by měla umět odletět, pokud se jim tam nelíbí, třeba když je někdo krmí,“ pravil hlas z civilizace. Dohážu poslední pecen chleba a zase je pár dní rozmazlovat nebudu. Snad se přesunou z jihu na ještě větší jih.
Navíc, i tentokrát platilo: „Hlavně, že t. n.j… s..s…!“ Kdo nedoluští tajenku sám, může se poradit s autorem výroku. Nápověda mailem*
Pomocníci nejmenší
Malí vzrůstem, velcí šikovností, pílí a zápalem.
V obraze
Jejda, kde začít? Od konce. Pokud ten je dobrý, vše je také takové. Bydlíme. Spolu s myškami, komáry, mouchami, čtyřnožcem, sušičkou plnou aronie a pozdravy z Moravy jsem zahájili období teplých nocí. Kulich s plátěným přístřeškem pod javorem stále ještě stojí, potřeba už bude snad jen minimálně.
„… a top, čus.“ Provedu! Nestíhám běhat s košíky dřeva.
Příjezd z nejvyšších byl skoro na spadnutí, je třeba doběhnout do cíle alespoň s tím, co je nakousnuté. Světla, topení, dveře, schody, dlažba. S jehlou a nití sleduji cvrkot, žasnu, flákám se, kochám se a plesám.
Švestky očesány. Koláč sněden i přes výhrady, že je nějak naopak. Jak? Remoskově naopak.
Objevila jsem další anděly. Jeden mi naplánoval den, vysvětlil způsob roubování stromů, nalil čistého vína a nabídl segedín, druhý mi odpustil nedochvilnost s lajdáctvím, poslal spoustu síly, umožnil být tam, kde jsem a dnes za mě nakrmil labutě.
Hodil se, a jak!
Každou kapku z vydatného deště slyším. Každý závan větru cítím. Každý stupínek na teploměru směrem dolů vnímám. Každou pozitivní vlnu zaslanou na dálku „across the distance of age“ vracím s díky zpátky. Každý lístek spadlý z javoru vnímám jako předzvěst zimních časů. V duchu při absenci spánku spřádám myšlenky, uvažuju, co je třeba ještě dodělat, chystám řetězy & lopatu & termosku, kupuju startovací kabely, zásobím se vodou a trpělivostí.
Každopádně, na kulicha už došlo. Pondělí, 19. září, 4 hod 14 min. Hodil se, a jak!
Brzo už se ohřejeme.
Andělové moji
Mám jich víc, než si zasloužím. V uplynulých hodinách bylo více než málo šancí poznat, že jsou u mě. Vyskytují se ve všech skupenstvích, podobách i tvarech. Jeden mi chvilku po půlnoci poradí, co s načatým večerem a nestartujícím autem, druhý nabídne nedělní oběd, třetí daruje bedýnku rajčat s bonusovými chilli papričkami a vyprávěním k tomu, čtvrtý přidá otázku „jaký je rozdíl mezi mámou a láskou?“, pátý dobloudí se startovacími kabely až na konec světa, šestý… Mám pokračovat?
Je po dešti.
Ale hlavně po fujavici. Jak na věrné hůrce, bez proudu, se hromničkou, šplouchotem v botách, popadanými větvemi a obavou z dalšího dění trávili jsme včerejší odpoledne, večer a noc.
Nečas zažehnán, ohniště zbaveno veškerého bahna, větve z javoru posbírány, stan se spolu se spacákem a Julkou suší spokojeně na slunku, řezačka na palubky už zase na kabelu pěkně bzučí a svíčka na večer příští už je zčerstva pochystána.
Okna otevřít, nový krásný slunečný den je tu!
… a je světlo!
… Vyšplhám větvemi do koruny
cestu nám osvětlí oko Luny
přes rokle výmoly přes jámy
půjdeme a milost nad námi … (Jaromír Nohavica, Mařenka)
Už jsme vyšplhali. A je to paráda!
Okna
Už se těším, až tu budu mýt okna. Paradoxně, protože tahle činnost spolu s vysáváním nepatří k mým oblíbeným. Zatím se však skla buď ukrývají pod vrstvou prachu (tedy ta, která už bydlí), vyrábějí se (tedy ta, která budou brzo bydlet), nebo se tváří, že už na místě jsou, ale zatím čekají na instalaci. V posledním případě přichází ke slovu lidská tvořivost, kterou napadne tu tašku ze střechy prostě vyndat. Budiž světlo! Jen bez deště, prosím *
