Ale hlavně po fujavici. Jak na věrné hůrce, bez proudu, se hromničkou, šplouchotem v botách, popadanými větvemi a obavou z dalšího dění trávili jsme včerejší odpoledne, večer a noc.
Nečas zažehnán, ohniště zbaveno veškerého bahna, větve z javoru posbírány, stan se spolu se spacákem a Julkou suší spokojeně na slunku, řezačka na palubky už zase na kabelu pěkně bzučí a svíčka na večer příští už je zčerstva pochystána.
Okna otevřít, nový krásný slunečný den je tu!
Čím čím, čimčarara čim, čim, čim
od května táborničím,
pořádně se nevyspím,
všichni na léto láteří,
a já s lehkostí pápěří,
deště, bouřky, uragán,
sic někdy dech sotva popadám,
sotva slunko vyjde spoza mraků,
s pomocí sousedů a řemeslníků
nadechnu se, vyrazím
kotle jídla navařím,
na zimu i zavařím,
taky něco pojistím.
Máma když to někde řekne,
„nojoooo, ta je po Tobě…“
Držím pěsti, je SVÁ!
Básnířko!