Dvacet centimetrů veselí

I ve středních Čechách nachumlalo. Sníh padal z nebe tak dlouho a vytrvale, až nešlo odolat jeho volání a vytáhli jsme ze sklepa běžky. Je ho minimálně dvacet čísel * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Největší radost z bohaté nadílky měla rozhodně čtyřnohá kamarádka. Ač nevyfasovala lyže, hůlky ani anorak, radovala se ze sněhu jako malá. Malá velká Julka.

Nic se nemá přehánět. Ani náš výlet nebyla nikterak náročný či dlouhý, o to víc příjemný a veselý. Pes nořil hlavu až po uši do sněhu, klouzal se po bříšku, odstrkával zadníma nohama, čenichal v zaječích stopách a nakonec usnul v hospodě pod stolem. U Sejků se nám líbilo.

Sjezd z Hrusic mě stál jeden těžko obhajitelný pád a dvě modřiny. Teď, v teple u hořícího krbu se tomu můžu jen smát. A směju…

Co je to?

Je 10. prosinec, sněhová přikrývka v nadmořské výšce 700 m n.m. by byla již skoro normální. Je tu, leč sníh to není!
Je to bílé, načechrané, velká hromada, neposlušné, poletující, mžikem je toho plná místnost…
Nenechávám Vás dlouho napínat …

Po otevření peřiňáku, jsem jako v pohádce „Hrnečku vař!“
Myška kouká, kdo ji to budí, když po práci tak pěkně spinká… a peří z velké duchny se valí. Možná díky proudění vzduchu mezi otevřeným oknem a dveřmi, možná kvůli zběsilému poletování, kde je co po ruce, aby bylo hozeno po myšce, se objevuje všude, všude.

Závěr dne? Vše pro něco dobré. Alergie na peří? Na chalupě nehrozí. Peřina je v kontejneru, spát budeme v dutém vláknu.

P.S.: Sníh může mít vážně mnoho podob.