Cestu z Návar do města ráda obohatím jakýmkoli milým zážitkem (nákup v non.stop otevřeném hypermarketu k nim nepatří, ač se také občas uskuteční). Tentokrát přišla před jízdou chuť na sladké :) vzpomínání. Dortík v místní cukrárně se tedy nekonal, návštěva jindřichohradeckého zámku ale ano.
Pokaždé když jedu kolem, kochám se. Pohled na majestátné budovy společně s jejich odrazem na vodní hladině mě vždycky potěší a zvláštním způsobem uklidní. Ubírám plyn, lehce se zamyslím, pousměju a oddechnu. Je tu krásně.
Prohlídku jsem absolvovala už jejda-kolikrát. Dnes znovu a vím, že ne naposledy. Jediné, co mi předem trošku kazilo zážitek, bylo to, kde nechám čekat Julku-psa. Na bráně nemilosrdně vyhrožuje podmračená cedulka s přeškrtnutým piktogramem psa, v pokladně ale slunko svítí – milá paní, která při pohledu na venku uvázaného čtyřnožce poznamenává: „Škoda, že na poledne zavíráme, jinak bychom pejska vzali dovnitř a pohlídali vám ho.“
Julka u lavičky necelou hodinku přežila. Klidně ležela, snila si své psí sny a možná se i usmívala.
Byl to pěkný den. Díky *
