Je máj, lásky čas. Prší, je chladno, v zahrádce řádí slimáci, hlemýždi, sazeničky zeleniny se spíš ztrácejí než rostou a to je prý: „Studený máj , v stodole ráj.“ Nějak to nechápu… Zvednu hlavu od záhonku, kde je velké nic a vida, u souseda v sadu zeleno, vzrostlo, bují pěkně kopřivy. Zelené, mlaďounké, radost pohledět. Běžím pro košík a trhám a trhám – ruka pálí, přehazuji košík do druhé ruky a znovu se vrhám na úrodu bez práce.

PTÁTE SE CO S TÍM?

Ani rostliny, vzácný to materiálek neperu, dám do hrnce, spařím horkou vodou, nechám ještě přejít varem, přiklopím a nechám měknout. Vezmu tyčový mixér, pár otoček, směs plním do misek a šup do mrazáku. A jak použít špenát? To už každý ví…

Mladé rostlinky se brzy zjara dávají do nádivky, různých salátů, po celý rok se spařené listy pijí jako čaj.

Na místo činu jsem se vrátila ještě zpět, a sice zbyly tam ještě, i větší, trhám znovu, jsem jak smyslu zbavená. Namáčím do kýble, přikryji a budu čekat. Nálev pěkně zkvasí a budu zalévat to, co mi snad za 4 neděle vyroste. Sice slyším sousedku jak na mě volá: „Lído, tys zase zalévala“, ale větříček odér za chvíli rozfouká a kafíčko bude chutnat oběma.

A že je to rostlina léčivá i bez vaření a namáčení? Přesvědčte se dalším čtením.

Jednou mi říkal jeden blízký člověk, raději nebudu jmenovat, jistě se v tom pozná, že měl nemocnou manželku. Jeli spolu na výlet, u kopřivoviště zastavil, natrhal kytici, a kopřivami dal pěkně pětadvacet na pamětnou nemoci! A pomohlo to! Měli sice chvíli tichou domácnost, ale manželství vydrželo 45 let.

Co dodat?

Nedělejme okolo svých domů jen anglické trávníky! Nechme žít a množit se i kopřivu obyčejnou domáci, dvoudomou, žahavku.