Ve dnech, kdy na mě vládce spánku lehce zapomíná, kdy meluzína našla podnájem ve zdejším komíně, kdy v hlavě tryskem pádí jedna myšlenka za druhou, kdy venku klouže & padá & mrzne, kdy krabičky cigaret nenapravitelného kuřáka věrně a trpělivě čekají na svou chvilku slávy, kdy je více prázdno než prázdněji, kdy prostě čekám, neodkládám jehlu z ruky.
Křížkuju do foroty.
Jen doufám, že to nedopadne tak, že příští Vánoce podaruju výšivkou všechny kolem a pocestné k tomu.
Ve dnech, kdy není všechno tak modré a jasné, jak by si člověk představoval a přál, kdy klíč zarezne v zámku, pes odmítá jíst steskem po navyklých denních rituálech, totální úklid domácnosti je nejlepším polykačem pocitu chybějící možnosti „cokoli s tím udělat“, v hlavě skáčou myšlenky v odstínech tmavé šedi, ruka utěšuje vrásčitou dlaň zatímco v koutku oka to tak podivně tlačí a dům se zdá tak odpudivě prázdný, je málo věcí, které dokážou pozvednout koutky úst výš než nad běžnou hladinu oceánu.
Čím méně takových okamžiků je, tím lépe je třeba je vychutnat.
Koukám kvést.
