… tak mám. Tedy vlastně má.
Je šikovná, výkonná, práce jí jde od ruky. Maminka háčkující všude, vždy a při všech hvězdných konstalacích. Záruka z mé strany zněla: „Pojedu opatrně, aby ti neskončil háček v oku.“
Povedlo se. Za částečně poklidnou cestu do Návar (její nesplašená část skončila v Plané nad Lužnicí cestou na jih) stihla umotat jednu a půl bačkůrku pro ještě nenarozeného malíčka.
Bude z něj cestovatel, když bude nosit botky, které vznikly na cestách?
Při nočních jízdách z jihu auto menších osobních rozměrů na silnici nepotkám. V první čtvrtině cesty vlastně nezahlédnu v pohybu vůbec nic, kromě zajíců, lišek, lasiček, srnek, ježků a civilizovaných koček. Ukázněně blýskají okem a s respektem se mi nevrhají pod kola. Díky. Mraky dnes někdo z oblohy pečlivě zametl, nešlo si nevšimnout, že i na nebi vládne velký vůz a neomylně mi ukazuje směr, jakým mám jet.
Nešlo dospat. Než napůl dřímat, šmodrchat se s provázky vlastního nevědomí a vymýšlet hlouposti, bylo lepší vydat se na cestu.
„Víkend v Návarech jsi měla myslím pěkný.“ Ano, mami, sluníčko svou společností nešetřilo, borůvek jsou stále záplavy, houby shovívavě ukryly své kloboučky z mého dohledu, paní kavárnice byla pohostinná a usměvavá jako vždy a loupežníci si zřejmě našli dostatek jiných objektů svého zájmu.
