Každý den se skládá z minut, okamžiků a událostí jako mozaika. Zvládne být poutavá, černobílá, úchvatná, pokažená, pestrá, nudná i strhující. Čím pečlivěji si ji poskládáme, čím různorodější jsou její částečky,  jak nám okolnosti umožní, osud nadělí a vlastní invence dopřeje, tím zajímavější dokáží prožité chvíle být.

Na bázi kontrastů bylo založeno i několik posledních dnů. Duha se potkávala s deštěm i slunkem; teplo zahánělo vlezlý chlad; plameny přinášely potěšení i beznaděj; jaro předávalo žezlo vladaře podzimu; veselá společnost vítala samotu; košíky přetékaly houbovým úlovkem po pěti hodinách v lese, ale i při malé vycházce za chalupu; slzy značily namísto smutku a beznaděje výhradně jen radost a nadšení.

Mimochodem, houby rostou! Jen přitom nečekaně nadmíru spolupracují s nežádoucími souputníky. Je lepší nechávat je rovnou v lese a zbytečně se s nimi netahat domů.  Z křemenáčů zvěčněných na první fotografii vznikla hrstička sušených noh a sklenka zavařené směsi. Ale pohled na ně byl úchvatný. Další paradox do této mozaiky *