Královna moří

Těžko by mě někdy napadlo, že pojmenování „královna moří“ se stane součástí mého slovníku. Přišla na to sama oslovovaná a mě postupně dochází, jak trefné to je.

Královnou je bez debat. Generálským povelem kočíruje všechny členy rodinného klanu,  pod palcem má navíc ještě říši cigaret, záhon petržele, jednoho psa i řadu hojně rostoucích thují, komentuje veškeré světové dění, zvládne poradit čelným představitelům této země, jak to mají dělat a vaří bezkonkurenční fazolky na smetaně.

S obhajobou „moře“ by mohl být krapet potíž, ale ustojím to. Slaná voda se objevovala od dětství v podobě Vincentky, kterou jsme kurýrovali kašel a nachlazení. Vlny a jejich houpání jsem díky ní jako malá zkoušela na houpačce denodenně, s bohatým doprovodem mého mladického kvílení. Moře času strávila vyprávěním (na mou stále se opakující poptávku) příběhu o pánovi, co kradl v samoobsluze máslo tak, že ho házel do bandasky na pivo. Obláčky pěny (ne mořské, ale jarové) se mi vybaví při vzpomínce na žádost o vyprávění dalšího příběhu a následném odmítnutí z důvodu umývání nádobí. Občas i pěkně žahá, jako medúza potloukající se ve slané vodě.

Poslední dobou však babička spíš obstarává výrobu soli z vlastních zdrojů. Po slzách.