Dvacet centimetrů veselí

I ve středních Čechách nachumlalo. Sníh padal z nebe tak dlouho a vytrvale, až nešlo odolat jeho volání a vytáhli jsme ze sklepa běžky. Je ho minimálně dvacet čísel * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Největší radost z bohaté nadílky měla rozhodně čtyřnohá kamarádka. Ač nevyfasovala lyže, hůlky ani anorak, radovala se ze sněhu jako malá. Malá velká Julka.

Nic se nemá přehánět. Ani náš výlet nebyla nikterak náročný či dlouhý, o to víc příjemný a veselý. Pes nořil hlavu až po uši do sněhu, klouzal se po bříšku, odstrkával zadníma nohama, čenichal v zaječích stopách a nakonec usnul v hospodě pod stolem. U Sejků se nám líbilo.

Sjezd z Hrusic mě stál jeden těžko obhajitelný pád a dvě modřiny. Teď, v teple u hořícího krbu se tomu můžu jen smát. A směju…

Pes hospodský

Pořád lepší, než baskervillský :)

U moře

Rybník Dvořiště se řadí k „těm větším“ vodním plochám v naší zemi. My jsme si tam připadaly skoro jako u moře. Tedy nebýt toho, že rtuť teploměru vyšlapala přibližně na sedmý stupínek, vítr nemilosrdně zalézal do rukávů i za krk a svařák byl ze zřejmých řídících důvodů zapovězen. Brrrrrrrrrrrr.

Slibuju, babi, příště se lépe obleču :)

Každopádně jsme si tu hodinku a půl náležitě užily. Ochutnávka rybí polévky je myslím samozřejmostí, stejně jako nákup šupináčů. Navíc ještě hudební zážitek s místní dechovkou, příjemné setkání s osobou známou a fajn procházka ve středně vlídném počasí. Neděle jak má být. Díky za ni.

Zámek k čtyřnohým návštěvníkům přívětivý

Cestu z Návar do města ráda obohatím jakýmkoli milým zážitkem (nákup v non.stop otevřeném hypermarketu k nim nepatří, ač se také občas uskuteční). Tentokrát přišla před jízdou chuť na sladké :) vzpomínání. Dortík v místní cukrárně se tedy nekonal, návštěva jindřichohradeckého zámku ale ano.

Pokaždé když jedu kolem, kochám se. Pohled na majestátné budovy společně s jejich odrazem na vodní hladině mě vždycky potěší a zvláštním způsobem uklidní. Ubírám plyn, lehce se zamyslím, pousměju a oddechnu. Je tu krásně.

Prohlídku jsem absolvovala už jejda-kolikrát. Dnes znovu a vím, že ne naposledy. Jediné, co mi předem trošku kazilo zážitek, bylo to, kde nechám čekat Julku-psa. Na bráně nemilosrdně vyhrožuje podmračená cedulka s přeškrtnutým piktogramem psa, v pokladně ale slunko svítí – milá paní, která při pohledu na venku uvázaného čtyřnožce poznamenává: „Škoda, že na poledne zavíráme, jinak bychom pejska vzali dovnitř a pohlídali vám ho.“

Julka u lavičky necelou hodinku přežila. Klidně ležela, snila si své psí sny a možná se i usmívala.

Byl to pěkný den. Díky *

Dokonalá modelka :) KRÁSKA

Úsměv ji sluší, pobyt v Návarech snad i svědčí. Kdokoli ochotný házet míček, větev nebo šišku se jí zavděčí. Nedosahuje sice ideálních měr 90-60-90, na druhou stranu ale nemusí držet drastické diety, trápit se půstem, drásavým tělocvikem nebo pocitem vlastní nedokonalosti. Nic takového se jí netýká. Proto jí to tak sluší…

Pohoda, že?

S foťákem a mikinou

Jdu do lesa. Tentokrát fotit. Tedy bez košíku, nože, gumových botek a touhy ulovit si něco k večeři. Jsem na omylu.

Potkávám…

Ne houbaře, lesní zvěř, ani pohraničníka. Houby *

Nečekala jsem je. Co s tím? Tedy vlastně „kam s nima“? Štrachám po kapsách, lovím v batohu, nacházím jen pet lahev, psí vodítko, gumičku do vlasů, foťák, papírový kapesník a žvýkačky. Bída.

Na řadu přichází inventura oblečků. Oželím mikinu, ledabyle ovázanou kolem pasu.

Zachraňuje mě. Stačí svázat rukávy, ozdobou do hlavy zadělat otvor na krk a je tu ideální koš na houby. Po půl hodině sice začínám litovat ty, které jsou na dně, ale na závěr konstatuju: „Přežily jsme.“

 

 

Přežily jsme a navíc i chutnalo. Co více si přát, že Julko?

nedele-037