Smích – slunečný, jiskřivý a přelétavý – na tváři malé holčičky; úsměv – rozvážný, moudrý, ale o to trvalejší – nejen na tváři babičky.
Paci, paci, pacičky, plácají malé dlaně o sebe s nespoutanou vervou. Stačí, že babička zavelí.
Očka malá i větší se jen blýskají, pohledem si rozumí beze slov a zbytečného dohadování.
Krmení „dravé zvěře“ zvládá babička v pohodě jednou rukou a přitom ještě malíčkovi vypráví. „Hej, vy mě neposlouchejte, povídám hlouposti, páté přes deváté. Jde o jediné – zaujmout hlasem.“
Odpolední procházka. Tak Kristýnko, kam půjdeme?
Jejda, někdo zapomněl přivézt nočník *
Expert na zvířata. Kristýnko, jak dělá kravička? Výborně, správně to víš.
Nos jako bambulku ta holka má, navíc neustále červenou – no toto?
Ospalý človíček usíná, ale jen na chvilku. Za moment už zase žádá pozornost.
Stačí už se jen pustit dospěláckých rukou, hran postele, stolu, skříně, nebo jiných záchytných bodů rozmístěných v prostoru a někdo už bude kráčet úúúúúúplně sám.
Tadydam, příjemný den v úžasné společnosti *
Jen bych chtěla být malou muškou v Berouně, když mamina malého diblíka vytahovala prádlo z tašky, určitě říkala: Kde tě ta babička zase tahala, vždyt ty tepláčky nejsou růžové, ale nějaké dočerna?
Maminko příště obleky ne na princeznu,ale prostě do lesa! Děkujeme