Poslední letní

Víkend se rozpůlil mezi dvě roční období. Léto se rozloučilo krásným dnem plným slunečních paprsků a nabídlo tak luxusní přivítání usmrkanému podzimu. Hepčí.

Slzící nedělní ráno volalo po lovu oslizlých lesních plodů, promáčené ponožky a urousané vlasy zase po poslechu nedělní rozhlasové pohádky.

I broučkové už se chystají na zimu. Že by maminka uvařila zelnou polívčičku?

… A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky a tatínek se modlil:

Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.

Potom říkal Brouček svou modlitbičku: „Požehnej nám, Pane Bože, prosíme tě pokorně,“ — a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku a Brouček, třebaže všecky polívčičky rád, vždy a vždycky tu zelnou přece jen měl ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí plný talíř a maminka mu ještě ze svého přidala…

„To je cvok! Vždyť to nemůže být ještě ani vyhřáté!“

Věta v úvodě mi přišla jako odpověď na odeslanou mms. Zachycovala osobu mi blízkou, která v neděli 24.dubna, v den, kdy mají ze svých domovů vylézat hadi a štíři, bezstarostně lechtala vlnky v chladných vodách Stříbrňáku (oficiálně jiným jménem, Walden, vím). Já jsem se odvážila ponořit maximálně menší než malou plochu chodidel, Julka se poráchala už před tím v louži. Takže jsme fajn trojka – otužilec, zmrzlík a prasátko.

Znovu smekám klobouk z hlavy dolů, mami, já bych tam ani náhodou nevlezla.