Posts Tagged ‘voda’

Staroměstská neckyáda

První ročník a takový úspěch! Všichni byli nadšení, spokojení, vysmátí a zmáčení. Došlo na záchranářské akce, skoro utopení kusu sýra i s myší posádkou, úplný ponoru necek i okanystrovaného kola (kapitáni naštěstí přežili), pohodářskou plavbu plovoucí podlahy i odhaleného sofa, zavodnění elektroinstalace přívěsného vozíku, degustaci pivních vzorků z plovoucího baru Karneval, vyjížďku pobřežní hlídky, spoustu vytočeného piva i limči, vysmáté diváky. Příjemné sobotní odpoledne všem kdo se zúčastnili i všem, kdo přijdou i příště.

 

Samá voda

Nouze naučila Dalibora housti a mě vážit si každé kapky vzácné H2O. Od té doby, co jsme před půl měsícem z preventivních důvodů (suma škody zima 2010/2011 – prasklá baterie, poškozené čerpadlo, vyplavaná kuchyně) s pomocí kompresoru v rukou dvou šikovných vodovodníků ukončili dodávky této strategicky důležité suroviny, počítám každou slzu, krok i přinesený kýbl. Jeden člověk s jedním psem přece nemůže mít nijak velkou spotřebu! Uf.

Pro přímou konzumaci si dovážím vodu středočeskou, načerpanou z domácího želivkózního vodovodu, roztříděnou způsobně do plastových lahví. Netuším, jaký obsah kufru má můj dopravní prostředek, 30 1,5 litrových kuželek ho však naplní a zatíží poměrně obstojně. Při zpáteční cestě jsou sice jiná váhová kategorie, ale svůj prostor potřebují stále stejně.

Pro ostatní účely běhám s kbelíky do studny. Pěkně vyváženě, v každé ruce jeden lavor. Být africkým domorodcem, hravě bych zvládla nosit ještě jeden na hlavě, nehodlám však ve dnech, kdy teploměr nepřekročí z červených čísel k modrým, riskovat mrazivou sprchu.

A zamyšlení závěrem? Jak pořeší statisticky průměrný vodomilný a spořivý chalupář situaci, kdy si uvědomí, že hříva jeho nečesaná je i pekelně dlouho nemytá? Vytáhne lavůrek, ohřeje vodu na kamnech a po péči o vlasy vlastní ještě zdvojnásobí prospěšnost použité kapaliny tím, že s ní vytře celou chalupu. Případná návštěva si pak skutečně může připadat jako v salónu, krásy.

 

Samá voda.

Prší, krápe, leje, bouří, fouká, dští a poprchává. Příjemné víkendové dny, opravdu. Stan málem vyhlásil druhý stupeň povodňové aktivity, z ohniště se přes noc stalo jezírko s kvákající obyvatelkou. Samá voda ve společnosti spousty dřeva. Jedno velké dřevo, ve společnosti psa a kilometru * trámů. Výbavu jsem si pořídila skvostnou, instruktáž absolvovala, leč hlava děravá.

Děkuji zúčastněným za trpělivost, nepřítomným za dálkovou podporu a chvilkově nehrajícím kapitánům za důvěru. Těším se, že v zimě budu lovit dříví do kamen přímo z okna.

 

“To je cvok! Vždyť to nemůže být ještě ani vyhřáté!”

Věta v úvodě mi přišla jako odpověď na odeslanou mms. Zachycovala osobu mi blízkou, která v neděli 24.dubna, v den, kdy mají ze svých domovů vylézat hadi a štíři, bezstarostně lechtala vlnky v chladných vodách Stříbrňáku (oficiálně jiným jménem, Walden, vím). Já jsem se odvážila ponořit maximálně menší než malou plochu chodidel, Julka se poráchala už před tím v louži. Takže jsme fajn trojka – otužilec, zmrzlík a prasátko.

Znovu smekám klobouk z hlavy dolů, mami, já bych tam ani náhodou nevlezla.

 

V záři

V záři slunka (nikoli reflektorů) jsme prožily celou sobotu, neděli i velký kus prvního pracovního dne. Vylákalo ze zimní letargie spoustu drobných květů fialek, blatouchů, sněženek i bledulí, pobízelo labutě k čipernému rejdění po vodní hladině, provokovalo pavouka k pečlivému spřádání sítí, sundalo mi z nohou ponožky a vyprovokovalo nás k výletu do krajiny za zrcadlo.

V záři příjemných okamžiků a pouliční lampy na rohu se ukrutně dobře spalo. Možná proto mě místo slunka tahalo ze spacáku netrpělivé bušení řemeslníků na okno. Alespoň jim paprsky vehnaly úsměv na tvář, když jim otevřít přišla bosá mátoha s hnízdem v i na hlavě.

Zavrnělo čerpadlo, zaprskal kohoutek, bojler se sepnul a odpoledne už bylo “jupí” z první přírodní bouřkové a následné civilizované teplé sprchy. Zalil se ospalý trávník, česnek se pyšně povytáhl a zchladil se dohasínající plamínek v ohništi. Tráva vyhrabána, plaňky v novém lakovém kabátě, dokonce i kontejner dostal něco dobrého k snědku.

Nikdy nekončící koloběh zahradníkova roku měl vydařený jarní začátek. Startovní povel do letošního maratonu (nejen  toho Pražského mezinárodního) zazněl v sobotu velmi jasně a zřetelně.

 

Voodoo

Ne, ne, kdepak, nemám na mysli náboženské zvyklosti pocházející z Karibiku. Ani náhodou. K tomu mají dnešní fotky hodně daleko.

Vlastně za ně ani nemůžu. Zatímco jsem se vyhřívala v teple při návštěvě na jednotce intenzivní péče, štrapácoval někdo pěšky bosky směrem k rodné hroudě (psí boudě) přes doly a hory. A přes vodopády.

Domů došli v pořádku. Suchou nohou.

 

Podzimní koupačka

Natahuju si přes hlavu další vlněnou vrstvu oblečení, proklínám se za zapomenutou termosku s horkým čajem, patou rozťukávám ledovou krustu na kaluži, poslouchám křupající ojinovatkovaná stébla trávy, kochám se pohledem na mrazem vytvořené vodní obrazce, do nebes chválím vynálezce teplých ponožek a znovu (jako každý rok) sleduju s úžasem čtyřnohého otužilce. S modelkovskou grácií vleze do rybníka, pár kroků po přehlídkovém mole tam, stejně tak zpět, oklepat a stále stejný profesně dokonalý kukuč “vždyť se vlastně vůbec nic neděje”. Děje! Já mrznu…

 

Nejen labutím patří jezero

Cygnus cygnus pro hnidopichy, labuť kráska pro estéty, obyvatel takřka každého jihočeského rybníka pro mě. Tedy, co z toho krom jiného vyplývá? Necítím se ni hnidopichem, ni estétem.

Už od Olbramovic, kdy na levoboku míjím Čapí hnízdo s jeho rybníkem, na ně myslím & je vidím. Na jaře se vyskytují výhradně v páru, přes léto jich přibude, na podzim mizí.

Labuť  na délku měří průměrně 150 cm, váží 4,5 – 8,2 kg a v rozpětí křídel má 200 cm. Má robustní tělo, velmi dlouhý a štíhlý krk a silný zašpičatělý zobák. Je celá bílá s černými končetinami, v zimě má opeření na hlavě a krku světle hnědé zbarvení. Žije obvykle v menších skupinách, tvoří trvalé páry, které spolu obvykle setrvávají po celý život.

Důvodů k obdivu těchto zvířat je podle mého mínění několik * Jen do fotografií se vloupal nějaký loupežník bez peří.

 

Od našeho zvláštního zpravodaje, aneb přímo z boje

“Vse ok. Zitra zednici. Tece tepla voda. Jupiii”

Je třeba něco dodávat? Je. Jupííí *