Den po pátku a současně před nedělí. Mrazivý, Musherský, Mrznoucí, Můj i neMůj, Mávající, Motorizovaný, prostě Milý.
Navíc, nad rámec písmene „M“, ještě plný úsměvů, štěkotu, svařeného vína, hřejivého slunka, křupajících kroků, závějí, jablek, vyprávění, pozdravů, srnek a zajochů, kilometrů, teplotních bodů pod nulou, čaje z termosky a zdravého vzduchu.
Cink.
Zima jak má být. Začalo to s pátečním předpolednem. Bylo sice nešťastně 13., nicméně, vzhledem k tomu, že to byl tolikátý den měsíce ledna, přinesly první vločky spíš radost a těšení.
Schovala jsem čerstvě připravené nástroje, nářadí a pomůcky pro likvidaci nadměrných klád, které do kamen skutečně nenacpu. Postavila na plotnu hrnec s přípravou na poctivý vývar a kochala se.
Foukalo a funělo, meluzína se usadila v komíně, vločky se spojovaly v bílé peřiny, barevný sloupec v trubičce teploměru stagnoval a posléze se začal ubírat směrem k zemi. To, že jsem měřidlo obrátila vzhůru nohama tomuto poklesu vážně nezabránilo.
Základ na polévku jemně probublával, blonďatá společnice stočená v klubíčku slabě pochrupávala, křížky tvořené jehlou pomalu přibývaly a mě začaly svrbět prsty, že nemůžu z chalupy ven. Oprava. Na vzduch jsem samozřejmě směla, ale co se tam hrnout, když ani čtyřnožce by do té činy člověk nevyhnal.
Nacukrovala se už první solidní vrstva, když jsem zjistila, že jediná lopata, kterou mám, má závadu na vlastním přijímači. Zvládnu to bez ní, ostatně musím.
Sáňky jsem našla. V hlavě mi bzučel milion otázek, vidina sáňkovačky následující den, strach z toho, že se odsud dostanu až s jarním táním, skladba z alba kapely Fleret a radost z pohledu na jasný oheň v krbu.
Zima jak má být. Zima jaká ještě bude! Krásná, protože je zimní. Ještě si ji užijeme.
Stejnou dobou na stejném místě to před 377 dny vypadalo krapet jinak. I letos už se zachumlání do sněhové peřiny očividně kvapem blíží.
Brrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Jediný, kdo měl při pohledu na jinovatku kolem úsměv na tváři, byla medvěd. Jemu zima nebyla, je plyšový. My ostatní se tužíme. Tuším, že to prospívá tělesné kondici, upevňuje zdraví a přispívá k míře otužilosti, ale přesto zuby drkotám a vzpomínám na teplé kraje.
Uvnitř stavení mínus 2 stupně, z druhé strany vstupních dveří ještě o deset čárek méně. Během dne šlehající plameny a všudedosahující sluneční paprsky popohnaly rtuť na obou frontách o pár stupínků výše. Do peří odplouvám s jedenáctkou na stupici, venku v absolutní hodnotě totéž, reálně o 200 % nižší teplota. Hůř už snad nebude. Vyhlížím jaro, stejně jako sněženky, bledule a talovíny.
Lákal. Schovaný pod malou vrstvou sněhu měl krásně hladký povrch, tvář bez vrásek. Sluníčko dovolilo zahodit vrchní vrstvu oblečení, rukavice i čepici. Nežádoucí diváci kvality bruslařského projevu nevystrčili nos z civilizace a Julka byla věrným průvodcem po všech zamrzlých plochách.
Jen ty následky. Jau au *
S hudbou v hlavě, Sluncem v duši, nohou na plynu, slzou v koutku a Julkou na místě spolujezdce jsem se ráno po dni plném hledání, sněhových vloček, spěchu, odpoledních vydatných monzunů, smíření, smutku, souznění a vyhlížení tramvaje vydala na jih.
Bez řetězů, bos, nenatloukl si nos. Dojely jsme hladce, jen s jedním porušením silničních pravidel, až na místo určení. Ve vesnici bylo živo. Komín, poté co se mi podařilo rozdělat oheň, nebyl rozhodně kouřící samotář. Topit, topit a topit. Z původních -2 stupňů je za chvíli (čas je relativní) usnutí-přátelských 13. Tím spíš, že odchod do říše spánku podpořilo ještě laskavé: „… my dear Lucie – may Gods blessing be all over you.“ V tu chvíli putovalo na sever miliony díků.
Potkala jsem v posledních dnech moře zármutku, ale v závěrečném součtu ho vyvážila spousta vcítění. Neuvěřitelné – unbelievable. Slovo, které se stává nejfrekventovanější skupinou souhlásek a samohlásek mého současného slovníku.
Po příjezdu se ještě zdály reálné sny o výletu na běžkách. S rozedněním z nich sešlo. Což, pohorky, návleky a teplé ponožky, vydařenou vycházku také zajistí. Přidá-li se ještě Slunko, lákající cíl cesty a termoska v batohu, jedná se o luxusní společnost.
Zdravá únava znamenala navíc vydatný spánek. Kondenzované koncentrované uvolňující spaní.
Domů se nechtělo. Ani autu (pěkně to po mrazíku v noci klouzalo), ani Julce (takovou volnost v pobíhání nikde nemá), ani mně (všechno mi Tě tu připomíná).
Ne, ne, kdepak, nemám na mysli náboženské zvyklosti pocházející z Karibiku. Ani náhodou. K tomu mají dnešní fotky hodně daleko.
Vlastně za ně ani nemůžu. Zatímco jsem se vyhřívala v teple při návštěvě na jednotce intenzivní péče, štrapácoval někdo pěšky bosky směrem k rodné hroudě (psí boudě) přes doly a hory. A přes vodopády.
Domů došli v pořádku. Suchou nohou.
Odjížděly jsme. Modrá obloha s trochou nadýchaných peřin a slunečním pokoukáním se střídala s těžkými duchnami plnými pláče a smutku. Stěrače se celou cestu nebyly schopné rozhodnout, zda čelní sklo nechat ležet ladem nebo uhladit k smrti. Obě varianty byly přípustné.
Aprílová schizofrenie. V lednu.
Ve stejném duchu se vlastně odehrává i několik posledních dnů. Chvilku nahoře, v mžiku oka třeskutý pád do rokle.
Nádech na čerstvém vzduchu střídá nemocniční odér, úsměv si podává ruku s beznadějí, ledová krusta se za chvilku promění ve fatální záplavu, z babičky je v minutce malé dítě a ze sněhové vločky slza.
Jen krtka to nerozhodí *
„Polévka je grunt“ a „Sportem ku zdraví“. To by mohly být dvě průvodní myšlenky tohoto víkendu.
První sousloví odkazuje na všechny marody a nemocné. Po návštěvě mnichovického řeznictví si už asi 4 hodiny hoví na kamnech pomalu bublací vývar a ještě minimálně 1200 následujících minut tam brblat bude. Stonající snad vstřebají sílu poctivého základu.
Druhé heslo je naopak věnováno všem veselým a spokojeným. Objevil se na zahradě fotbalový talent, nadějná budoucí opora fotbalového mužstva, ač ženského a psího pohlaví. S předvánočním dárkem si užívá každou minutku svého čtyřnohého bytí. Základ psí fotbalové jedenáctky. Jen si nejsem jistá – útok, obrana či do brány s ní? Sní (míč)?
Pustina s divočinou, společnost s civilizací – to všechno jsou paradoxy uplynulých dnů. Opuštěnost i návštěvníci, celodenní osamocené toulání i fronty u lyžařského vleku, televize i hodiny absolutního ticha, technické vymoženosti i přírodní výchova.
„Mám se tak, jak si zasloužím,“ opakovala jsem si, když jsem
První odpověď na otázku: „Jak bylo?“ po návratu do středních Čech zněla: „Žiju.“ Zvláštní, jak trefně čtveřice písmen dokáže vyjádřit těch několik dní. Děkuji *
Vážím si toho, co mám. Těším se ze všeho, co zažívám. Smutním si s tím, co mě má trápit. Budu se ráda smát tomu, co mě potěší. A hlavně vím, že, co mě nezabije, to mě posílí.