Nedělní ráno

Slunce mě tahá ze spacáku za pačesy už v půl sedmé. Neodolám a vystupuji. Dělám dobře. Sníh křupe pod podrážkou, paprsky naopak ohřívají vše, kam dosáhnou. Je nádherně. Co spácháme?

Ideální se zdá vyrazit na obchůzku. Může se spojit se sčítáním. Labutí. Takže:

  • návarský rybník – 2 jedinci,
  • stříbrňák – 1 kus, samotář,
  • rajchéřovský – nic, voda se stále schovává pod ledem.

Věčné zimní království.

S hudbou v hlavě, Sluncem v duši…

S hudbou v hlavě, Sluncem v duši, nohou na plynu, slzou v koutku a Julkou na místě spolujezdce jsem se ráno po dni plném hledání, sněhových vloček, spěchu, odpoledních vydatných monzunů, smíření, smutku, souznění a vyhlížení tramvaje vydala na jih.

Bez řetězů, bos, nenatloukl si nos. Dojely jsme hladce, jen s jedním porušením silničních pravidel, až na místo určení. Ve vesnici bylo živo. Komín, poté co se mi podařilo rozdělat oheň, nebyl rozhodně kouřící samotář. Topit, topit a topit. Z původních -2 stupňů je za chvíli (čas je relativní) usnutí-přátelských 13. Tím spíš, že odchod do říše spánku podpořilo ještě laskavé: „… my dear Lucie – may Gods blessing be all over you.“ V tu chvíli putovalo na sever miliony díků.

Potkala jsem v posledních dnech moře zármutku, ale v závěrečném součtu ho vyvážila spousta vcítění. Neuvěřitelné – unbelievable. Slovo, které se stává nejfrekventovanější skupinou souhlásek a  samohlásek mého současného slovníku.

Po příjezdu se ještě zdály reálné sny o výletu na běžkách. S rozedněním z nich sešlo. Což, pohorky, návleky a teplé ponožky, vydařenou vycházku také zajistí. Přidá-li se ještě Slunko, lákající cíl cesty a termoska v batohu, jedná se o luxusní společnost.

Zdravá únava znamenala navíc vydatný spánek. Kondenzované koncentrované uvolňující spaní.

Domů se nechtělo. Ani autu (pěkně to po mrazíku v noci klouzalo), ani Julce (takovou volnost v pobíhání nikde nemá), ani mně (všechno mi Tě tu připomíná).

Jaro v lednu?

Kvetu,“ hlásí talovín deroucí se na svět z uťápané hlíny.

Vyhřívám se,“ přidává se černovláska válící se na trávníku. Právě ona je vinna tím, že žlutý květ měl tak těžkou cestu na vzduch.

Kéž by hladina teploměru už neklesla pod dneškem danou hranici,“ přeje si nejen fotografův stín.

Nicméně:

  • ať si klidně mrzne,
  • ať rostlina zase schová své okvětní lístky do podzemní skrýše,
  • ať psisko s línající srstí najde díky nízké teplotě svůj azyl uvnitř domu (s vysavačem se ráda budu klidně kamarádit každý den).

Jen ať se někdo vrátí tam, kam patří. Domů.

Nejen labutím patří jezero

Cygnus cygnus pro hnidopichy, labuť kráska pro estéty, obyvatel takřka každého jihočeského rybníka pro mě. Tedy, co z toho krom jiného vyplývá? Necítím se ni hnidopichem, ni estétem.

Už od Olbramovic, kdy na levoboku míjím Čapí hnízdo s jeho rybníkem, na ně myslím & je vidím. Na jaře se vyskytují výhradně v páru, přes léto jich přibude, na podzim mizí.

Labuť  na délku měří průměrně 150 cm, váží 4,5 – 8,2 kg a v rozpětí křídel má 200 cm. Má robustní tělo, velmi dlouhý a štíhlý krk a silný zašpičatělý zobák. Je celá bílá s černými končetinami, v zimě má opeření na hlavě a krku světle hnědé zbarvení. Žije obvykle v menších skupinách, tvoří trvalé páry, které spolu obvykle setrvávají po celý život.

Důvodů k obdivu těchto zvířat je podle mého mínění několik * Jen do fotografií se vloupal nějaký loupežník bez peří.