Nedělní ráno

Slunce mě tahá ze spacáku za pačesy už v půl sedmé. Neodolám a vystupuji. Dělám dobře. Sníh křupe pod podrážkou, paprsky naopak ohřívají vše, kam dosáhnou. Je nádherně. Co spácháme?

Ideální se zdá vyrazit na obchůzku. Může se spojit se sčítáním. Labutí. Takže:

  • návarský rybník – 2 jedinci,
  • stříbrňák – 1 kus, samotář,
  • rajchéřovský – nic, voda se stále schovává pod ledem.

Věčné zimní království.

58 zim zpátky

Obecná škola, hasiči, obyvatelstvo převážně německé národnosti, dvousethlavá stáda hovězího dobytka i skromnější počet koní a ovcí, zabydlená stavení a všude lidé. Tak to tu vypadalo ještě v první polovině 20. století.

Život s sebou nese změnu, tady v podobě odsunu obyvatelstva a zničení většiny lidských obydlí i hospodářských budov.  

Poslední dva grafy vyjádřují běh života strohou řečí čísel, křivek a statistických dat. První poukazuje na počet domů zaznamenaných během jednotlivých sčítání lidu, druhý pak informuje o počtu sečtených obyvatel.

Zdroj: ČSÚ, http://kontaminace.cenia.cz/, díky

Carpe diem…

„To máš spíš víkend plný havěti,“ dostalo se mi odpovědi, když jsem líčila, jací všichni představitelé říše zvířecí nás poctili svou návštěvou.

Uvítání obstaraly myši. Vysloužily si za to pár čerstvě nalíčených pastiček. Dlužno dodat, že během následujících dvou dnů klapla jen jedna. Dobrou noc přišla popřát čtveřice netopýrů, kteří byli postupně (uf, byla to dřina) vyhnáni ne na mráz, ale na čerstvý vzduch. Za světla pak proběhl ještě export jednoho exempláře, šťastlivci spící v neobývaných prostorách zůstali na svém místě. Na střešní trámy pro ně opravdu nepolezu.

Standardním společníkem jsou labutě. Jediné co mě zaráží je jejich neustálé ubývání, všude byl stav mínus jedno mládě. Co se s nimi děje?

Stejně jako bílí ptáci patří ke zdejšímu koloritu krávy. Vyšlapanou cestu minulo celé stádo, bylo tedy možné nerušeně přejít. Zdánlivě. Jedna pomalá stračena se hodně toulala a překvapila nás nečekaně na pravoboku. Tuším, ač neobvykle, že byla víc překvapena,  pokyn „úprk“ zavelela ona. Dobře, že tak. Úprk a útok nejsou v abecedě až tak daleko od sebe.

Debata s pavouky je denodenním programem. Kdybych po příjezdu všechny jejich příbytky smetla poctivě do koše, mohla bych to samé provádět druhý den s rozbřeskem i stmíváním. Prostě sem patří a já si na ně, světe div se, pomalu i zvykám.

Komáry a jiné štípací poletuchy snad ani zmiňovat nemusím, repelent je sice pracovitý pomocník, ale nepříjemný kamarád. Jak je to jen možné, volím bytí bez něj. Vypadá to tak.

Cestou do civilizace nám pak cestu zkřížila liška a dvě kočky.  Ještě, že jim tak svítí očka.

 

Zapomněla jsem na někoho? Haf *