Nikdy se na ně nevykoukám. Pozoruji je každou možnou chvilku – když se koupou v jezírku, když okusují pampelišku, když se schovávají mámám pod křídla, když provokují tátu kačera, který je momentálně v separaci u ostatních polétavců.
Bavím se. Bavíme se. Baví se.
… Vyšplhám větvemi do koruny
cestu nám osvětlí oko Luny
přes rokle výmoly přes jámy
půjdeme a milost nad námi … (Jaromír Nohavica, Mařenka)
Už jsme vyšplhali. A je to paráda!
S hudbou v hlavě, Sluncem v duši, nohou na plynu, slzou v koutku a Julkou na místě spolujezdce jsem se ráno po dni plném hledání, sněhových vloček, spěchu, odpoledních vydatných monzunů, smíření, smutku, souznění a vyhlížení tramvaje vydala na jih.
Bez řetězů, bos, nenatloukl si nos. Dojely jsme hladce, jen s jedním porušením silničních pravidel, až na místo určení. Ve vesnici bylo živo. Komín, poté co se mi podařilo rozdělat oheň, nebyl rozhodně kouřící samotář. Topit, topit a topit. Z původních -2 stupňů je za chvíli (čas je relativní) usnutí-přátelských 13. Tím spíš, že odchod do říše spánku podpořilo ještě laskavé: „… my dear Lucie – may Gods blessing be all over you.“ V tu chvíli putovalo na sever miliony díků.
Potkala jsem v posledních dnech moře zármutku, ale v závěrečném součtu ho vyvážila spousta vcítění. Neuvěřitelné – unbelievable. Slovo, které se stává nejfrekventovanější skupinou souhlásek a samohlásek mého současného slovníku.
Po příjezdu se ještě zdály reálné sny o výletu na běžkách. S rozedněním z nich sešlo. Což, pohorky, návleky a teplé ponožky, vydařenou vycházku také zajistí. Přidá-li se ještě Slunko, lákající cíl cesty a termoska v batohu, jedná se o luxusní společnost.
Zdravá únava znamenala navíc vydatný spánek. Kondenzované koncentrované uvolňující spaní.
Domů se nechtělo. Ani autu (pěkně to po mrazíku v noci klouzalo), ani Julce (takovou volnost v pobíhání nikde nemá), ani mně (všechno mi Tě tu připomíná).
Když se hlava v smutcích koupe,
bytí dolů – vzhůru houpe,
nedaří se, co by mělo,
slunko, kde ses zapomnělo?
Pak ten, kdo má za ušima,
ví: „Tu nepomůže zima,
prášky, rum či úpis z pekla…“
Postačí jen krapet tepla *
Kdo chce být jist všemi pády,
přidá kousek čokolády.
Vždyť i chytrá Wiki praví:
„V čokoládě, v té je zdraví.“
Dvojice písmen s tečkami v nadpisu je pro většinu duší notoricky známá. Na oči přichází nejčastěji v období mezi rozbalením vánočních dárků a příchodem tria, které nad vstupní dveře naškrábe křídou poselství K + M + B. Potkala jsem dnes ty dva s černým vzadu. Vzhledem k tomu, že právě opouštěli podnik, který slouží zejména k potěšení dočasně ztrápené suché dásně, nezírala jsem na ně jako na zjevení a raději přešla na druhý chodník. Bylo to třeba, i bez mé přítomnosti jim byl malý.
Nicméně se sluší vrátit ke kombinaci znaků v nadpisu. Pour féliciter nemusí značit jen obligátní štěstí, zdraví, dlouhá léta. Naopak, je žádoucí, aby si každý tímto darovaným poselstvím představil přesně to, co od následujících dní očekává:
Nechci a nebudu se uzavírat do klece s dvojicí P a F. Není mi tam P.rávě F.ajn. Posledních pár dnů a snad i v následujícím roce bych ráda zápolila jen s tímhle citátem: Lepší je si to po***t podle svýho, než podle toho, co ti raděj´ ty druhý. Jo, byla jsem v kině.
Do čeho se pustíte vy? Poradíte se s Gustávem?
