… aneb Malá podzimní procházka Prahou.

… aneb Další víkend nestrávený v Návarech.

… aneb Výročí 17. listopadu ´89 se blíží.

… aneb Co přinesly střepy štěstí.

Sluneční paprsky tahaly dnes ráno za uši ven každého, kdo trávil den uzavřen v místnosti. Pokud k tomu ještě připočtu touhu vymanit se ze spárů čekajícího vysavače, nutnost být večer k dispozici na druhém konci Prahy a vyčítavé pohledy fotografického aparátu, který už si v koutku dlouho osamoceně stýská, je denní program zřejmý. Cíl stanoven – projít se městem nad Vltavou, nenechat se oloupit, navštívit oblíbené kavárny, podpořit nákupem jízdenky žalostnou finanční situaci DP a krapet si rozšířit obzory.

V současné době (18:40 SEČ, 15.11.2009) můžu prohlásit, ač ještě nejsem na konci svého putování, že všechny zadané „bojovky“ dne jsou úspěšně splněny. Ťuk ťuk na dřevo, doufajíc, že mi mezitím neúřaduje Rumcajsův následovník v autě.

Kudy mě dnes nohy vedly? Přes park na Folimance na Albertov, tramvají číslo odmocnina z 324 oklikou – objížďkou  na Pražský Hrad a pak znovu po svých malou stopovanou v režii společnosti Post Bellum od snímku ke snímku poctivě po všech zastaveních. Některé panely byly obklopeny spoustou studujících zájemců, jiné (třebas u Národního Divadla) na své čtenáře teprve čekaly. Příjemné překvapení mi připravila maminka, která svým dvěma synům zjednodušeně, ale přesto poutavě a pravdivě historii 20. století vysvětlovala. Nemá se to, ale chvilku jsem i já jejímu výkladu naslouchala.

Příjemně strávený čas, možná za to může i TA sklenice, kterou jsem ráno svou nešikovností rozbila. Střepy štěstí…