Nejen majitel židle (kdo židli má, bydlí) může prohlašovat, že je za vodou. Hlavní totiž je, když vám nekape do talíře, nebo nezatéká za krk. U nás nic takového nehrozí. Rekonstrukce střechy je v plném proudu. V plném proudu, naštěstí nikoli ve smyslu přívalových dešťů.
Díky spolehlivým a pracovitým dělníkům, naštěstí bez přispění těch, kteří jen slibují a nic nekonají…
Kdo pěsti má, drží je – ať v následujících 14 dnech neprší a svatý Petr nadále projevuje svou největší přízeň.
V poslední době objevil zuřivý reportér v Návarech samotných i v jejich okolí několik zajímavých momentů.
První fotografie svědčí o invenci neznámého majitele vodní plochy a plavidla. Chodili jsme několik měsíců kolem a netušili, co se na hladině vlastně „klube“. Vznikla z toho obytná loď. Na pohled pěkné, že?
Druhý snímek dokazuje nápaditost pana domácího. Františku, před Vaším umem sklápím pomyslný klobouk :)
Týden pobytu v červenci je plný komárů, hub, much, borůvek, zpráv o bouřkách či záplavách a hlavně MOTÝLŮ. Potkávali jsme se na každém kroku. Krapet něžádoucí byla přítomnost bělásků v zeleninové zahrádce, ale i to jsme přežili.
Tady je pár exemplářů:
Poznáte je podle jména? Napovíte? Předem díky…
Opustily jsme chalupu v sobotu brzo ráno. Nebyla zima, nebylo teplo, nepršelo, ani nesvítilo slunko. Bylo všelijak. Nicméně nám bylo fajn – alespoň dočasně. Šly jsme bez mapy, návodu, jen podle intuice. Občas nám naštěstí napověděla tabulka na závoře – velela – tudy ne!
Cesta na místo určení nám chvilku trvala. Zdržovalo nás sbírání hub, ráchání se v loužích a pozorování okolí.
Jen jsme přešly do krapet melancholické nálady…
Staré Hutě byla vesnice, která měla před 2. světovou válkou ještě více než 150 obyvatel. Byla tam sklárna, škola i obecní úřad. Lidé byli po válce odsunuti. Dnes najdete uprostřed lesa jen památeční křížek, který kdosi ze soucitu udržuje.
Mrazilo mě, když jsem touhle bývalou vsí procházela a stejné pocity mám i teď. Jen holubička, která mi proletěla nad hlavou, dokládá smutnou skutečnost barbarského odsunu a následné zabrání pohraničí. Je mi z toho smutno, stejně jako nijak. Nijak smutno = strašná kombinace. Vím, že takových vesnic je v naší zemi spousta, ale zrovna těhle 30 domů se mě zvlášť dotýká. Po více než 60 letech procházím jejich vsí, koukám nalevo, napravo, poznávám základy budov, jabloně, hrušně a třešně, alej listnáčů vítající nové pocestné.
Až budete někdy putovat příhraniční oblastí a narazíte na rozvaliny kamenů, rozpadlé sruby, ovocné stromy uprostřed lesa, vzpomeňte si na ty, kdo tohle všechno zakládali, sázeli a budovali. Zaslouží si to.
Jsem fotograf amatér a jsem fotograf bídný. Spousta okamžiků, které bych chtěla zachytit, mi unikne, atmosféra se vytratí, sluníčko zajde, objekt zájmu zmizí. Stalo se…
A stane se i příště. Nezoufám, nehážu aparát do hlouby skříně a slibuju, že se budu snažit a učit.
Spousta toho je!
Na Návarském rybníku vládne klid a pořádek. Stará se o něj husar vodní policie, vrchní sekční šéf četníků, pan Labuťák.
Hlídkuje ostražitě v rákosí, jakmile se ale objeví „narušitel“, dává najevo svou mužnost. Nemůžete se mu divit, ve skrytu vodního houští ma schovanou paní mámu a budoucí malá labuťátka.
Učíme se s ním žít a zvykáme si na sebe. Při prvním koupání hrozil útokem a roztaženými křídly, napodruhé už reagoval na konejšivá slova a poplavával relativně klidně kolem.
Už sbíráme chleba i pečivo a těšíme se na setkání s jeho potomky a celou rodinkou.
Jaro už je i v těchto končinách v plném rozpuku. Narcisy vystavují své žluťoučké okvětní lístky, tulipány se červenají (nikoli studem), modřence pomalu odkvétají, šeříky se chystají k rozpuku a na záhoně se nečekaně vyloupl chřest.
Kde se vzal, tu se vzal. Absolutně jsem ho nečekala. O to víc si ho užívám. Pokaždé, když jdu kolem, nenápadně si loupnu. Je svěží, voňavý a chutná trošičku jako mlaďoučký hrášek.
O kousek dál je stanoviště lesních jahod. Ještě své červené sladké plody nenadělují, slibují jich ale dostatek.
Vypadá to nadějně, že?
Do třetice na závěr – už jsou tu zase kaštany a v jednom z nich… Jak je to dál?
Vyrazili jsme na procházku. Po těžkém pracovním dni si trošku oddechnout. Cestu k rybníku nám překazilo čtyřnohé zvířátko. Bohužel pajdalo jen o třech nožkách :(
Liška liškovitá, pro milovníky přesných označení – liška obecná (Vulpes vulpes).
Utíkala před námi, co mohla. Jen co jí ale chromá nožka dovolila. Nechali jsme ji být, otočili se zpět a zvíře si mohlo v klidu oddechnout.
Doufám, že se brzo uzdraví.