Návary

Poslední dva roky “prázdnin”. Stručněji už to snad vyjádřit nejde.

Po celodenní hlavučistící manuální práci naplánoval vrchní logistik výlet s aparáty. Slunko a decentní vítr se taky tvářili příjemně, mohli jsme dostatečně orepelentěni a navlečeni vyrazit. Podotýkám předem, postřiku proti hmyzu jsme zřejmě použili menší než potřebné množství, zbaběle jsem proto následně prchala z království borůvek a západu slunce.

Úkol zněl jasně - fotit. Že s sebou vedeme modelku, co pózuje ráda, ochotně a s chutí, jsem věděla. Užívala si to.

My taky. Až jsme z toho vstoupili někam, kam nebylo záhodno. Volalo nás molo u lodi, opuštěné, čisté, lákající k posezení a chvilkovému odpočinku. Tohle překročení povolených hranic nás pak stálo jedno příjemné setkání, cca půl hodiny času, 30 deka poznání neznámých končin, Julku uvázání na řemínek a běh za západem slunce.

Stihli jsme ho, stejně jako košt prvních borůvek, test ostření a neostření a závěrečný úprk před náletem komárů a jiných loupežníků krve.

Závěr? Všechno to tu

• kvete,
• svítí,
• voní,
• je za závorou, které je naštěstí otevřená pro všechny nehulvátské návštěvníky,
• láká k bytí.

Jdu do lesa. Tentokrát fotit. Tedy bez košíku, nože, gumových botek a touhy ulovit si něco k večeři. Jsem na omylu.

Potkávám…

Ne houbaře, lesní zvěř, ani pohraničníka. Houby *

Nečekala jsem je. Co s tím? Tedy vlastně “kam s nima”? Štrachám po kapsách, lovím v batohu, nacházím jen pet lahev, psí vodítko, gumičku do vlasů, foťák, papírový kapesník a žvýkačky. Bída.

Na řadu přichází inventura oblečků. Oželím mikinu, ledabyle ovázanou kolem pasu.

Zachraňuje mě. Stačí svázat rukávy, ozdobou do hlavy zadělat otvor na krk a je tu ideální koš na houby. Po půl hodině sice začínám litovat ty, které jsou na dně, ale na závěr konstatuju: “Přežily jsme.”

Přežily jsme a navíc i chutnalo. Co více si přát, že Julko?

… máme střechu a zas střechu,

stavět můžem nanovo

Chaloupka už je chráněna před nepřízní sv. Petra a jeho rozmarnými klimatickými náladami. Střecha je krásná. I komín se dnes dočkal své finální podoby a teď je už o další důvod víc slavit. Nicméně, při stavbě samotné se objevilo několik nesází.

• Ve druhém komínu byl zaznamenán vyšší výskyt sršňů, vos a jiných poletuch, než je zdrávo. Proti-nepřátelská rota nezvané návštěvníky během jednoho neurčeného víkendu zneškodnila, a to za pomoci sirek, papíru, suchého dříví a spolupráce kamen. Děkujeme všem členům jednotky.
• V břečťanu na čelní zdi směrem k javoru bylo objeveno hnízdo zmijí. Opět zasáhla jednotka rychlého nasazení a dnes všechny kmínky popínavce přestříhala. Bude obětován za zdraví a neuštknutí zdejších obyvatel (ten břečťan).

Navenek už je tedy hotovo, uvnitř probíhá boj o to intenzivnější. Do práce se pustil na dálku pan topenář, v realitě pak pan František.

Nejen majitel židle (kdo židli má, bydlí) může prohlašovat, že je za vodou. Hlavní totiž je, když vám nekape do talíře, nebo nezatéká za krk. U nás nic takového nehrozí. Rekonstrukce střechy je v plném proudu. V plném proudu, naštěstí nikoli ve smyslu přívalových dešťů.

Díky spolehlivým a pracovitým dělníkům, naštěstí bez přispění těch, kteří jen slibují a nic nekonají…

Kdo pěsti má, drží je - ať v následujících 14 dnech neprší a svatý Petr nadále projevuje svou největší přízeň.

V poslední době objevil zuřivý reportér v Návarech samotných i v jejich okolí několik zajímavých momentů.

První fotografie svědčí o invenci neznámého majitele vodní plochy a plavidla. Chodili jsme několik měsíců kolem a netušili, co se na hladině vlastně “klube”. Vznikla z toho obytná loď. Na pohled pěkné, že?

Druhý snímek dokazuje nápaditost pana domácího. Františku, před Vaším umem sklápím pomyslný klobouk

Týden pobytu v červenci je plný komárů, hub, much, borůvek, zpráv o bouřkách či záplavách a hlavně MOTÝLŮ. Potkávali jsme se na každém kroku. Krapet něžádoucí byla přítomnost bělásků v zeleninové zahrádce, ale i to jsme přežili.

Tady je pár exemplářů:

Poznáte je podle jména? Napovíte? Předem díky…

• Odchod: 7:00
• Plán: Vyvenčit se.
• Skryté úmysly: Fotit a sbírat houby.
• Výsledek: Uvidíte…

Opustily jsme chalupu v sobotu brzo ráno. Nebyla zima, nebylo teplo, nepršelo, ani nesvítilo slunko. Bylo všelijak. Nicméně nám bylo fajn - alespoň dočasně. Šly jsme bez mapy, návodu, jen podle intuice. Občas nám naštěstí napověděla tabulka na závoře - velela - tudy ne!

Cesta na místo určení nám chvilku trvala. Zdržovalo nás sbírání hub, ráchání se v loužích a pozorování okolí.

Jen jsme přešly do krapet melancholické nálady…

Staré Hutě byla vesnice, která měla před 2. světovou válkou ještě více než 150 obyvatel. Byla tam sklárna, škola i obecní úřad. Lidé byli po válce odsunuti. Dnes najdete uprostřed lesa jen památeční křížek, který kdosi ze soucitu udržuje.

Mrazilo mě, když jsem touhle bývalou vsí procházela a stejné pocity mám i teď. Jen holubička, která mi proletěla nad hlavou, dokládá smutnou skutečnost barbarského odsunu a následné zabrání pohraničí. Je mi z toho smutno, stejně jako nijak. Nijak smutno = strašná kombinace. Vím, že takových vesnic je v naší zemi spousta, ale zrovna těhle 30 domů se mě zvlášť dotýká. Po více než 60 letech procházím jejich vsí, koukám nalevo, napravo, poznávám základy budov, jabloně, hrušně a třešně, alej listnáčů vítající nové pocestné.

Až budete někdy putovat příhraniční oblastí a narazíte na rozvaliny kamenů, rozpadlé sruby, ovocné stromy uprostřed lesa, vzpomeňte si na ty, kdo tohle všechno zakládali, sázeli a budovali. Zaslouží si to.

Jsem fotograf amatér a jsem fotograf bídný. Spousta okamžiků, které bych chtěla zachytit, mi unikne, atmosféra se vytratí, sluníčko zajde, objekt zájmu zmizí. Stalo se…

A stane se i příště. Nezoufám, nehážu aparát do hlouby skříně a slibuju, že se budu snažit a učit.

Spousta toho je!

• Upekla jsem ve zdejší troubě svůj první jedlý chléb. Může za to zřejmě shoda okolností, ale pyšná jsem asi jenom já - navíc jako páv. Díky troubo, díky vodo, díky mouko, díky strávníci.
• Rostou! Málo, ale přece. Nám, turistům chodícím po cestách s náhodou připraveným skládacím košíkem a nečekaně i houbařským nožíkem to úplně stačí. Tentokrát jsme ulovily dva křemenáčky. A k tomu kytici kopretin, zvonků, lupiny a květů šťovíku. Klíšťata raději nepočítám.

• Došlo na žně. Ne obilné, ale špenátové. Byl zasázen, dorostl a už se skoro měl i ke květu. Nezbylo, než ho pokosit. Díky za dnešní večeři.
• Cestou domů jsme zažili i báječný kulturní zážitek. Navštívili jsme zámek Chotoviny. Minimální zajížďka, nicméně stála stokrát za to. Musím uznat, že prohlídku zámku jsem v obsazení 4 návštěvníci a průvodce ještě nikdy neabsolovovala. Pan průvodce se sice krapet přeříkával, ale jinak sršel ostrovtipem. Po večerech buď hraje v amatérském divadelním spolku, nebo alespoň dopisuje do nějakého satirického periodika. Zámek je otevřený návštěvníkům (guest friendly), můžete si klidně sednout do vystaveného křesla, sklouznout se v papučích nebo otevřít šuplík vystavené komody. Tleskám tomuto nápadu a doufám, že se na zámek ještě někdy vrátíme. Díky, Petře, za nápad stavit se tam!