Za mlhou, před ní a často i v samotné se nezřídka leccos nového objeví. Té nedělní předcházel nádherný den s parádním západem slunce, noční zjištění, že i v zdánlivě klidné zatáčce se toho může dost odehrávat a potěšení nad tím, že střešní okna směřují na správnou stranu.
Ve večerním oparu pak radost udělala hlíva ústřičná nalezená pod diodou čelovky, teplo sálající z rozpálených kamen, partička mariáše a s ní spojená příjemná společnost.
Pohled z kopce do údolí nestál poslední dny za nic. Mlha, inverze, dole zamračeno, ve výškách polojasno. Jak si zlepšit výhledy do budoucna? Překonat obavu z výšek, vyšlapat několik (příště to spočítám) schodů a nemít prázdnou baterii v aparátu.
Pozor, foceno z věže…
Diogenés strávil v sudu drahný čas. Někdo jiný se v něm ani nestačil ohřát. Proč taky? Lépe je zachladit, zamrazit, zvývarovat, sníst a vychutnat. 24 hodin před dnem boje proti chudobě jsme odolávali nadbytku. Nadúrodě všeho – dýní, lupení z javoru, mlh, přízemního mrazu.
Auto už se ráno škrábe za uchem (zejména na čelním skle), petrklíč nesymbolizuje příchod jara a listí se nejlépe sklízí sekačkou. Chystám běžky, brousím brusle. Koloběh roku se naplňuje, zima je za bukem.
Namlžené Návary, námraza nehrozí. Nádech nebe, návrat nadčasových nápadů. Nepohodu neočekávám, nadšeně nahlížím nádcházející novinky.
Nemám nadhled, nevlastním neúčast. Nenudí nicotnost, nestíhá nenávist, nepotkávám nelásku. Nikde nikdo. Nepřichází. Neposlouchám, nevolám, nevidím, necítím, nechutnám.
Neděle nádherná!
Nenastartuju. Nadávám. Nenadělám nic.
Ale to až v pondělí… Nad ránem. Nedoděkuji nikdy nositeli naděje. Našel nás.
Se sedmou ranní, hrnkem mléka s kapkou kávy a výhledem na prázdné nedělní silnice sedám za volant, otáčím klíčkem a vydávám se na jihovýchod. V momentě, kdy míjím nápis Zvíkovské Podhradí, mě měřicí přístroj informuje, že venkovní teplota dosahuje nadějných 10 stupňů. Sluneční paprsky sladce prozrazují, že i druhý víkendový den bude jako korálek.
Jak kde…
Po hodince jízdy se ocitám v Návarech. Jako mávnutím kouzelného proutku, který ale není od pohádkově kladného dědečka čaroděje, se střihem ocitám skoro v mlžném oparu, kde rtuť v teploměru nedohlédne ani na pětku.
Svět se zbláznil a my s ním, jen tady je podzim opravdu podzimem. Brrr.
Mimochodem, ke komu by tak mohly patřit otisky nožek v čerstvé vrstvě stěrky?
