Natahuju si přes hlavu další vlněnou vrstvu oblečení, proklínám se za zapomenutou termosku s horkým čajem, patou rozťukávám ledovou krustu na kaluži, poslouchám křupající ojinovatkovaná stébla trávy, kochám se pohledem na mrazem vytvořené vodní obrazce, do nebes chválím vynálezce teplých ponožek a znovu (jako každý rok) sleduju s úžasem čtyřnohého otužilce. S modelkovskou grácií vleze do rybníka, pár kroků po přehlídkovém mole tam, stejně tak zpět, oklepat a stále stejný profesně dokonalý kukuč „vždyť se vlastně vůbec nic neděje“. Děje! Já mrznu…