Tag Archives: led

Apríl

Posted on by

Odjížděly jsme. Modrá obloha s trochou nadýchaných peřin a slunečním pokoukáním se střídala s těžkými duchnami plnými pláče a smutku. Stěrače se celou cestu nebyly schopné rozhodnout, zda čelní sklo nechat ležet ladem nebo uhladit k smrti. Obě varianty byly přípustné.

Aprílová schizofrenie. V lednu.

Ve stejném duchu se vlastně odehrává i několik posledních dnů. Chvilku nahoře, v mžiku oka třeskutý pád do rokle.

Nádech na čerstvém vzduchu střídá nemocniční odér, úsměv si podává ruku s beznadějí, ledová krusta se za chvilku promění ve fatální záplavu, z babičky je v minutce malé dítě a ze sněhové vločky slza.

Jen krtka to nerozhodí *

Žiju *

Posted on by

Pustina s divočinou, společnost s civilizací – to všechno jsou paradoxy uplynulých dnů. Opuštěnost i návštěvníci, celodenní osamocené toulání i fronty u lyžařského vleku, televize i hodiny absolutního ticha, technické vymoženosti i přírodní výchova.

„Mám se tak, jak si zasloužím,“ opakovala jsem si, když jsem

  • zmrzlými pařáty nasazovala na kola sněhové řetězy, dokonalý to projev Ježíškovy racionality *
  • se radovala, že je mám a můžu se po ledové ploše zaprášené moučkovým cukrem vyškrábat vzhůru k nebesům 12% stoupáním *
  • odlamovala rampouchy z vodovodního kohoutku v kuchyni *
  • aspirovala na výbornou z předmětu „úsporné hospodaření s vodou“ – z kbelíku sněhu je totiž plus mínus půl litru převzácné tekutiny *
  • po dlouhé době trávila vánoční svátky ve společnosti televizních pohádek *
  • lovila signální telefonní vlny, abych se dovolala do sterilního nemocničního prostředí *
  • vstávala každé 3 hodiny, abych předložila požadovanou stravu ohňovým plamenům *
  • vychutnávala svařené víno, horkou polévku a rodinnou přátelskou atmosféru na lyžařském svahu *
  • rozmrazovala prsty na rukou i nohou po pobytu na lyžařském svahu *
  • vybírala, co bude dnes dobrého, z pluku pytlíkatých polévek *
  • nosila kouzelníka převlečeného za rozmrazovač zámků neustále při sobě *
  • chechtala se rozjíždějící se čtveřici nožek psí kamarádky *
  • strachovala se ranních závějí po celonočním sněžení *
  • radovala se z čerstvého běloučkého poprašku po celonočním sněžení *
  • přemýšlela a bála se u sledování filmu Smích se lepí na paty *
  • velebila do nebes vynálezce Indulony *
  • poslouchala vyprávění o vychytralém pánu-tchoři *
  • děkovala všem a všemu, že takového nevoňavého nechtěného spolubydlícího nemáme *
  • sledovala, že české Vánoce rovnají se Karel Gott všude, kde může být *
  • uvažovala nad rozdílem mezi pojmy wasteland a wilderness *
  • se měla tak, jak si zasloužím… *

První odpověď na otázku: „Jak bylo?“ po návratu do středních Čech zněla: „Žiju.“ Zvláštní, jak trefně čtveřice písmen dokáže vyjádřit těch několik dní. Děkuji *

Vážím si toho, co mám. Těším se ze všeho, co zažívám. Smutním si s tím, co mě má trápit. Budu se ráda smát tomu, co mě potěší. A hlavně vím, že, co mě nezabije, to mě posílí.

Za teplem a slunkem na jih

Posted on by

Edit 22/12/2010

Kdepak, stopaři, netěš se. Do vozu se kromě čtyřnožce nevejde už ani pavouk cestovatel.

————————–

Edit 21/12/2010

První zkouška řidičovy zručnosti absolvována. Hodnocení odborné komise zní „za 5“. Neprošla jsem ani s odřenýma ušima. Výstižněji napsáno – neprojela jsem. Velké díky náleží sousedovi, který na druhé zazvonění ochotně nazul pohorky, zazipoval bundu a vyrazil na neplacenou rozcvičku. Mně bylo za volantem fajn, možná až příliš teplo z nadbytku nevědomí, zda se na ledu vozítko pohne dál. Posunulo se, díky bohu, po dvou minutách intenzivního houpání zpředu dozadu. Ještě jednou, díky Michale *

————————–

Edit 20/12/2010

Řetězy naježeny * Ty na dekoraci stromku nemyslím.

————————–

Edit 17/12/2010 – během dneška do výbavy cestovatele přibylo:

  • fialová bankovka pro prvního majitele traktoru s pluhem, který bude ochoten prohrnout cestu k chalupě;
  • v mrazáku čekající základ na rybí polévku a hlavní chod;
  • ten malinký pomocník při zamrzajícím zámku;
  • ochota a touha svézt nějakého stopaře;
  • kupónek na jednu kávu k druhé zdarma na McD´s v Lokti na D1 exit 66.

————————–

Chystám se. Přípravy jsou nečekaně zdlouhavé a precizní. Zdravý rozum káže:

  • plavky nechat doma;
  • připravit se na nejhorší zimu – po vzoru hadů střádat svou sumu efektivních teplot již několik týdnů na dohled;
  • do auta přibalit štěrk, lopatu, kanystr kapaliny do ostřikovačů i tu malinkou záležitost na rozmrazení zámků;
  • nezaleknout se prvních nesnázů a smutkózní kamarády vykopnout cestou;
  • těšit se na Ježíška, třeba přijde;
  • začít topit ihned, jakmile to bude možné;
  • popřát liškám dobrou noc, možná mi to časem oplatí;
  • neplýtvat vodou, silami ani dřevem;
  • štípat, řezat a radovat se z odvedeného díla;
  • nedoufat, nepřemýšlet, ale hledat – http://www.geocaching.com;
  • prostě si ty Vánoce užít, jsou vlastně jen jednou za rok.

Zimní výbava už se začíná klubat *

Brusle na čtyři

Posted on by

Nepátrám po křížovkářském pojmenování botiček s ostřím, přemýšlím jen o zimní výbavě pro psa. „Nejbližší přátelé člověka“ mají dnes skoro všechno – kadeřnické salony, vlastní pekařství, oči-i-rozum-odrazující oblečky a dečky, diskrétní zastřihovače drápků i soukromé psychology.

Brusle pro Julku však nikdo zatím nevymyslel * Možná budou časem třeba…

Podzimní koupačka

Posted on by

Natahuju si přes hlavu další vlněnou vrstvu oblečení, proklínám se za zapomenutou termosku s horkým čajem, patou rozťukávám ledovou krustu na kaluži, poslouchám křupající ojinovatkovaná stébla trávy, kochám se pohledem na mrazem vytvořené vodní obrazce, do nebes chválím vynálezce teplých ponožek a znovu (jako každý rok) sleduju s úžasem čtyřnohého otužilce. S modelkovskou grácií vleze do rybníka, pár kroků po přehlídkovém mole tam, stejně tak zpět, oklepat a stále stejný profesně dokonalý kukuč „vždyť se vlastně vůbec nic neděje“. Děje! Já mrznu…

Nejkrásnější Návary pod Slunkem

Posted on by

Je sedm hodin od začátku dnešního dne. Nakládáme se do čtyřkolového přibližovadla a opět vyrážíme na jih. Ptáte se mě proč? Důvodů je několik.

  • Kontrola nemovitosti
  • Vyvenčení blonďaté zvěře
  • Nepojmenovatelné pnutí, které funguje na stejném principu jako magnet
  • Pro pragmatiky levnější benzín, aneb dost se ho spotřebuje, ale o to je levnější
  • Touha mít co a kde fotit
  • Nutnost projet autíčko, které přes týden dost zahálí
  • Volba zmizet 

 

 

Nebudu sčítat pro a proti. Rozhodující je závěrečná bilance. Kdo je vítěz?

Zimní výprava

Posted on by

V autě se usídlila lopata, výbava běžkařova, kbelík se štěrkem (ó, jak bude později veleben), menší lopatka, náhradní rukavice, termoska s čajem, kilo jablek, lahev kofoly, foťák a naposled posádka. Ne, nechystáme se na severní točnu, vyrážíme do Návar.

Není moc řidičů, kteří brázdí cesty v neděli ráno. Novou Bystřici opouštíme mžourající, ještě rozespalou. Na konci městečka se odvažuju obtěžovat místního občana dotazem: „Kam myslíte, že bude cesta průjezdná?“ Odpovědí mě moc nepotěšil, ale navrch přidal přání dobrého dojezdu a úsměv. Obojí se cení.

Auto zůstalo zaparkované asi 3 kilometry od vesnice. Dál už skutečně jet nejde, cesty jsou protažené jen tak, aby lesníci mohli zásobovat krmelce a v teplejších dnech těžit dřevo. Návary ani jednu z kategorií nesplňují. Nevadí. Výšlap byl očekáván. Původně plánované bežky zůstávají v teple pod kapotou, zvládneme to pěšmo. Kdo by chtěl sbírat houby přímo ze silnice, měl by smůlu – cesta je vidět méně než potenciální úlovky do košíku. Jel tu jen skůtr, později v převleku zřejmě za běžkaře. Statečně klopýtáme, propadáme, boříme se, odvážnější tvorové kloužou po břiše, válí sudy a lumpačí, jak to jde. Je tu krásně. 

Chalupa stojí. Bravurně přeskočíme plot, vrátka skutečně otvírat nehodlám. Zevrubná prohlídka zvenčí potvrzuje, že „během naší nepřítomnosti se nic závažného nestalo“. Svou minutu slávy zažívá teplý čaj a jablečná svačinka, i Julka ji vítá.

Jdeme zpět k dopravnímu prostředku. Cestou zdravíme srnky a zajíce, nespočet vran, sojek a kosů, podle stop a rozryté hlíny možná i divoká prasata. Člověk žádný.

Vozidlo už je trošku zasněžené. Klíč v zapalování statečně startuje, větráky funí, posádka v kufru už si lebedí v teple, řidič statečně couvá ze závěje na cestu směřující decentně do kopce a zjišťuje, že tohle vážně nejde vyjet. Klouže to.

Kola se protáčejí, auto se nepohne ani o kousek kupředu, spíš prokluzuje zpátky z kopce. Lopatkou házím kamínky přímo pod kola. Zabírá to. Bohužel jen na pár metrů, pak opět pneumatiky leští ledovou vrstvu pod sněhem. Kbelík je prázdný. Recykluju vyházený štěrk, vybírám použitý lopatkou zpět do nádoby a doufám… 

Skládám tichou ódu štěrku,

když je takhle „krásně“ venku…

Uf.

Písmenka do slov skládám na klávesnici už v teple ústředního topení. Vnímavý čtenář pochopí, že výlet skončil tam, kde započal – doma. Bylo to krásné, kouzelné, strhující a nezapomenutelné. Prostě – návarské *

Zachytit vločku

Posted on by

Venku se vesele lední, nelze tedy čekat, že výhled z okna se bude tvářit jinak. Z nebe se chumlá * chumlá a chumlá. Leden jak má být.

„Silné sněžení ochromilo dopravu v Česku.“ Toť věta, kterou slýcháme z rádia denodenně. Není to špatně, naopak, k této roční době to prostě patří. Stejně jako k létu koupání v rybníce a k podzimu sbírání hub.

Jen ty vločky jsou letos nějak neposedné. Chytám je do sítí, s bleskem i bez něj, zuby klepou o sebe, husí kůže naskakuje. Výsledek? Bída převeliká.

Jak polapit vločku sněhu? Jak ji při tom neroztát?