Návary

Asi se to nikdy nenaučím. Tohle vážně nikdy nevyfotím. Beze slov - skvost, jen se kochat * s poklonou * díky

“To máš spíš víkend plný havěti,” dostalo se mi odpovědi, když jsem líčila, jací všichni představitelé říše zvířecí nás poctili svou návštěvou.

Uvítání obstaraly myši. Vysloužily si za to pár čerstvě nalíčených pastiček. Dlužno dodat, že během následujících dvou dnů klapla jen jedna. Dobrou noc přišla popřát čtveřice netopýrů, kteří byli postupně (uf, byla to dřina) vyhnáni ne na mráz, ale na čerstvý vzduch. Za světla pak proběhl ještě export jednoho exempláře, šťastlivci spící v neobývaných prostorách zůstali na svém místě. Na střešní trámy pro ně opravdu nepolezu.

Standardním společníkem jsou labutě. Jediné co mě zaráží je jejich neustálé ubývání, všude byl stav mínus jedno mládě. Co se s nimi děje?

Stejně jako bílí ptáci patří ke zdejšímu koloritu krávy. Vyšlapanou cestu minulo celé stádo, bylo tedy možné nerušeně přejít. Zdánlivě. Jedna pomalá stračena se hodně toulala a překvapila nás nečekaně na pravoboku. Tuším, ač neobvykle, že byla víc překvapena,  pokyn “úprk” zavelela ona. Dobře, že tak. Úprk a útok nejsou v abecedě až tak daleko od sebe.

Debata s pavouky je denodenním programem. Kdybych po příjezdu všechny jejich příbytky smetla poctivě do koše, mohla bych to samé provádět druhý den s rozbřeskem i stmíváním. Prostě sem patří a já si na ně, světe div se, pomalu i zvykám.

Komáry a jiné štípací poletuchy snad ani zmiňovat nemusím, repelent je sice pracovitý pomocník, ale nepříjemný kamarád. Jak je to jen možné, volím bytí bez něj. Vypadá to tak.

Cestou do civilizace nám pak cestu zkřížila liška a dvě kočky.  Ještě, že jim tak svítí očka.

Zapomněla jsem na někoho? Haf *

Byla pohřešována od předminulého týdne, kdy se do Romavy pokoušela, bohužel neúspěšně, dojet cyklistická družina ve složení dva dospělí a jeden malíček. Tentokrát se po poradě se znalcem  místní krajiny a mapou (díky oběma :) vydala na pátrání jednotka ve složení J plus l. Našla se *

Ač to na výsledku nic nemění, napsáno lépe - byla nalezena. A se zaniklou vsí přišly i myšlenky. Kolik lidí tu prožilo svůj život, kolik dětí tu vyrostlo, kolik konců a začátků? Proč už jsou tu teď jen rozvaliny, pár listnatých stromů a moře vzpomínek? Červík vystudovaného hlodá, asi se brzo zastavím v demografické knihovně. Nemít už diplomovou práci chvilku za sebou, vím, o čem psát.

Plujeme si po rybníku, mamča s tátou nás krmí, sourozenecky se bavíme navzájem a užíváme si každou minutku. Je nám prostě fajn.

Oprava po uzávěrce: “ooo ne, krmíme se sami, a jak jsme čilí, za každou muškou a rybičkou se noříme…”

Každopádně, koupat se choďte s opatrností. Svoje území si hájíme!

Na Návarském rybníku vládne klid a pořádek. Stará se o něj husar vodní policie, vrchní sekční šéf četníků, pan Labuťák.

Hlídkuje ostražitě v rákosí, jakmile se ale objeví “narušitel”, dává najevo svou mužnost. Nemůžete se mu divit, ve skrytu vodního houští ma schovanou paní mámu a budoucí malá labuťátka.

Učíme se s ním žít a zvykáme si na sebe. Při prvním koupání hrozil útokem a roztaženými křídly, napodruhé už reagoval na konejšivá slova a poplavával relativně klidně kolem.

Už sbíráme chleba i pečivo a těšíme se na setkání s jeho potomky a celou rodinkou.