Smutné Staré Hutě

  • Odchod: 7:00
  • Plán: Vyvenčit se.
  • Skryté úmysly: Fotit a sbírat houby.
  • Výsledek: Uvidíte…

Opustily jsme chalupu v sobotu brzo ráno. Nebyla zima, nebylo teplo, nepršelo, ani nesvítilo slunko. Bylo všelijak. Nicméně nám bylo fajn – alespoň dočasně. Šly jsme bez mapy, návodu, jen podle intuice. Občas nám naštěstí napověděla tabulka na závoře – velela – tudy ne!

Cesta na místo určení nám chvilku trvala. Zdržovalo nás sbírání hub, ráchání se v loužích a pozorování okolí.

Jen jsme přešly do krapet melancholické nálady…

Staré Hutě byla vesnice, která měla před 2. světovou válkou ještě více než 150 obyvatel. Byla tam sklárna, škola i obecní úřad. Lidé byli po válce odsunuti. Dnes najdete uprostřed lesa jen památeční křížek, který kdosi ze soucitu udržuje.

Mrazilo mě, když jsem touhle bývalou vsí procházela a stejné pocity mám i teď. Jen holubička, která mi proletěla nad hlavou, dokládá smutnou skutečnost barbarského odsunu a následné zabrání pohraničí. Je mi z toho smutno, stejně jako nijak. Nijak smutno = strašná kombinace. Vím, že takových vesnic je v naší zemi spousta, ale zrovna těhle 30 domů se mě zvlášť dotýká. Po více než 60 letech procházím jejich vsí, koukám nalevo, napravo, poznávám základy budov, jabloně, hrušně a třešně, alej listnáčů vítající nové pocestné.

Až budete někdy putovat příhraniční oblastí a narazíte na rozvaliny kamenů, rozpadlé sruby, ovocné stromy uprostřed lesa, vzpomeňte si na ty, kdo tohle všechno zakládali, sázeli a budovali. Zaslouží si to.