Rybízova změna skupenství

Urodilo se. Podle úsloví, že hloupý sedlák má největší brambory, sklízím tuny rybízu všech barev, angreštu a josty. Ani jsem se na ně nepodívala, macešsky je obcházela a povinné prořezání jsem pro jistotu vynechala. Odvděčili se. Rodí.

Kam s nimi? Do sklenic. Otrhat, oprat, vymačkat, svařit, promíchat s cukrem, nechat dostatečně dlouho bublat, otestovat želírování, naplnit do horkých sklenic, obrátit vzhůru nohama a nechat schladnout. Pak už jen loupat víčka a ochutnávat.

Snad bude k jídlu, na chleba či do jogurtu. Lup.

Základ pro šípkovou omáčku

Maso z divokého čuníka si vybranou společnost zaslouží. Zřejmě proto mám právě na kuchyňské lince dvě sklenky šípkové zavařeniny. Jak na ni?

Moc velká bojovka to není, stačí jen snůška odvahy při sběru, krapet trpělivosti při domácí úpravě a na pasírování (díky snovému dodavateli svých gastrotechnologií)  dostatek síly v rukách. Nápověda je zde:

Šípky očistíme a odbubáčkujeme, zalijeme vodou a pomalinku rozvařujeme. Až jsou skutečně naměkko, prolisujeme je skrz cedník, abychom odstranila zrníčka a slupky, zůstane jen hlaďoučká dužina. K 1 kg šípkové směsi přidáme 1/2 kg cukru. Provaříme, dáme do čistých a nahřátých sklenek a zavaříme. Osobně preferuji variantu zaváření v troubě. Nastavím ji na 90 stupňů, sklenky s pokladem dám do vyššího pekáčku tak, aby se nedotýkaly, a do 1/2 je zaleju vroucí vodou. Proces mi tak v této fázi zajistí 50 minut klidu na očistu kuchyně a přečtení včerejších novin.

Četbu Hrabalových novel sice v mezičase nestíhám, nicméně myšlenkou a vzpomínkou ho obdaruji. Teď už jen ulovit to maso…