Polní kuchyně

Dostalo se mi pocty a stala jsem se majitelkou dílu těsta na Vatikánský chléb štěstí. Upřímně, to byl spíš danajský dar, který se navíc v průběhu týdenního opečovávání rozšířil na dvojnásobek, aby se následně v pátek, po úprku půlky těsta z nádoby zase redukoval na podstatno. Takže, do míst, která jsou vybavena elektrickým proudem jen tam, kde se nedá vařit; do „rozbombardované“ kuchyně, kde prach, špína  a pavouci vládnou; do polního detašovaného pracoviště – právě tam jsem si přivezla tenhle kynoucí zázrak. Remoska, nutné suroviny, návod k obsluze a výkonná myčka už čekají v pozoru.

Pomáhal nakonec ještě alobal, družstvo mravenečků, sluníčko a zpívající ťuhýk, který oblažoval kuchtíkovo srdce libou melodií. Domícháno, forma vymaštěna & vysypána, pečicí stroj remoskuje, těsto hnědne, mění skupenství a začíná vonět.

Výsledný produkt odcestoval druhý den do jihočeské metropole na stvrzení přátelských vazeb. Možná chutnal, možná ne. Jako nejdůležitější však vnímám fakt, že k použití hasicího přístroje tentokrát nedošlo.

Chleba bude, i housky budou

Všeho do času a dobrého pomálu.

Uvedená rčení se mi vybaví pokaždé, když zkouším zadělat, uhníst, nechat vykynout, opět propracovat, znovu nechat vyjít, upéct a nabídnout chleba. Ještě nikdy nebyl takový, abych si mohla spokojeně zavrnět: „Vítej na světě, povedl ses.“

Blíží se kardinální změna. Různé předpisy a návody, měření od oka i s laboratorní přesností, náhodné pokusy i stoprocentní zaručené rady – to všechno ustupuje stranou. Testování probíhá už drahný čas a statistika napovídá, že k dosažení žádané chuti už nemůžu mít snad daleko.

Na pořad dne se dostává zdokonalení procesu pečení. Pec je v dosahu, ale jak do ní? Od dnešního odpoledne už snadno. Děkuji vrchnímu dodavateli gastronomické technologie*

Hlavně však není radno zapomínat, že chléb a hry patří k sobě *

2009-12-03: Aktualizace po další došlé poštovní zásilce – na třetí fotografii je  nový přírůstek do rodiny mého  pekařského vybavení.

Co nového?

Spousta toho je!

  • Upekla jsem ve zdejší troubě svůj první jedlý chléb. Může za to zřejmě shoda okolností, ale pyšná jsem asi jenom já – navíc jako páv. Díky troubo, díky vodo, díky mouko, díky strávníci.
  • Rostou! Málo, ale přece. Nám, turistům chodícím po cestách s náhodou připraveným skládacím košíkem a nečekaně i houbařským nožíkem to úplně stačí. Tentokrát jsme ulovily dva křemenáčky. A k tomu kytici kopretin, zvonků, lupiny a květů šťovíku. Klíšťata raději nepočítám.
  • Došlo na žně. Ne obilné, ale špenátové. Byl zasázen, dorostl a už se skoro měl i ke květu. Nezbylo, než ho pokosit. Díky za dnešní večeři.
  • Cestou domů jsme zažili i báječný kulturní zážitek. Navštívili jsme zámek Chotoviny. Minimální zajížďka, nicméně stála stokrát za to. Musím uznat, že prohlídku zámku jsem v obsazení 4 návštěvníci a průvodce ještě nikdy neabsolovovala. Pan průvodce se sice krapet přeříkával, ale jinak sršel ostrovtipem. Po večerech buď hraje v amatérském divadelním spolku, nebo alespoň dopisuje do nějakého satirického periodika. Zámek je otevřený návštěvníkům (guest friendly), můžete si klidně sednout do vystaveného křesla, sklouznout se v papučích nebo otevřít šuplík vystavené komody. Tleskám tomuto nápadu a doufám, že se na zámek ještě někdy vrátíme. Díky, Petře, za nápad stavit se tam!