Pořád platí to samé. Nehledám, nepátrám, ale stále nacházím a potkávám. Stačí tu být, vidět a dotýkat se, vzpomínat, ptát se a přemýšlet.
Kdo obouval malinké brusle, kolikrát si v nich natloukl nos a dá si je ještě někdo někdy na nožku? Nosil kominíček tolik žádané štěstí? Potkáme se ještě někdy?
Lákal. Schovaný pod malou vrstvou sněhu měl krásně hladký povrch, tvář bez vrásek. Sluníčko dovolilo zahodit vrchní vrstvu oblečení, rukavice i čepici. Nežádoucí diváci kvality bruslařského projevu nevystrčili nos z civilizace a Julka byla věrným průvodcem po všech zamrzlých plochách.
Jen ty následky. Jau au *
Předpovídači počasí slibovali od začátku týdne slunný a relativně teplý víkend. Čím později předpověď vyhledaná, tím pravdivější. A současně odlišnější. Brusle už bydlí v autě. Julka byla informována. Dřevo snad nezamrzlo do jednoho chumle. Ověření na vlastní kůži (pod 3 svetry schovanou) přijde brzo. Pár hodin a krapet víc než 150 kilometrů k tomu schází.
Nepátrám po křížovkářském pojmenování botiček s ostřím, přemýšlím jen o zimní výbavě pro psa. „Nejbližší přátelé člověka“ mají dnes skoro všechno – kadeřnické salony, vlastní pekařství, oči-i-rozum-odrazující oblečky a dečky, diskrétní zastřihovače drápků i soukromé psychology.
Brusle pro Julku však nikdo zatím nevymyslel * Možná budou časem třeba…
