Odjížděly jsme. Modrá obloha s trochou nadýchaných peřin a slunečním pokoukáním se střídala s těžkými duchnami plnými pláče a smutku. Stěrače se celou cestu nebyly schopné rozhodnout, zda čelní sklo nechat ležet ladem nebo uhladit k smrti. Obě varianty byly přípustné.
Aprílová schizofrenie. V lednu.
Ve stejném duchu se vlastně odehrává i několik posledních dnů. Chvilku nahoře, v mžiku oka třeskutý pád do rokle.
Nádech na čerstvém vzduchu střídá nemocniční odér, úsměv si podává ruku s beznadějí, ledová krusta se za chvilku promění ve fatální záplavu, z babičky je v minutce malé dítě a ze sněhové vločky slza.
Jen krtka to nerozhodí *
